Paní z Prašného dvora

Někdy lidi mysleli si,
že jsi moje máma
dneska možná ptali by se,
zda jsi aspoň známá.

Nějak nám ty blízký roky
kamsi tiše utekly
sbohem ani nashledanou
vlastně jsme si neřekly.

Noci plné strachu, lásky,
jak ti pomoct, zachránit,
Oči mé nechtěly vidět,
že prostě to nemohlo jít.

Našla jsem, v to věřím, cesty,
nikdy sis nevybrala žádnou,
prostě se mi nepovedlo
vymyslet tu snadnou...

Důvěru za dlouhé roky
zničit může trochu zlosti,
nelze zdržet hezké chvíle
když ti mizí v minulosti.

Ty jsi sama svojí paní,
žiješ si v tom království,
co to stálo, celý život,
někdo tuší, někdo ví...

Já jsem potom pochopila,
že mám asi domů jít,
bez hádky - nebouchat dveřmi
za sebou tiše je zavřít.

Věcí dost vidíme každá jinak
nebyla jsem ti už užitečná,
tak to je a tuším dávno,
že další slova jsou zbytečná.