NA HŘBITOVĚ
NA HŘBITOVĚ
NA HŘBITOVĚ
tady si mrtví s živými podávají ruce
známí se známými
i ti
co se navzájem zcela minuli
na poutích prostorem i časem
zde pod úpatím kupy Biskupské
nad kostelem i celým městečkem
na rozhraní schizofrenních světů
kameny hovoří německy i česky
sám hřbitov je rozpolcen ve dvě tváře
v té starší a strnulejší sotvakdo ještě umí číst
v té mladší pak přibývají stále nové vrásky
pod make-upem z umělých květin a rozteklého vosku
obě tváře však dráždí mou paměť i představivost
když jednou za čas vejdu k nim na návštěvu
nejdřív se pokaždé zlehka ukloním chladně vznešeným karyatidám
na vznosné hrobce dávných továrníků
jež mramorem a žulou pečetí slávu odvátých už časů
vzácný artefakt si je přesto zjevně vědom
že přežije i další pokolení živých
možná i navěky
jako svérázný pevný bod
ve vichrech proměn odnepaměti sužujících
tento houževnatě vzdorovitý periferní kraj
má paměť pak znovu kulhá
když marně hledám k letmému pozdravení
hrob svého nejlepšího kamaráda z dětství
který si se mnou zase hraje na schovku jako kdysi
o čemž dosud svědčí má jizva pod levým okem od kamene
už tenkrát na místě odpuštěná
vždyť pravé přátelství umí tak snadno odpouštět
zato z jiného náhrobku na mne vykoukne hezká tvář spolužáka
když bylo mu snad dvacet let
ačkoliv nápis zvěstuje že přestal stárnout teprve v šedesáti
což vyvolá v mé hlavě řadu vzpomínek a otazníků
když nořím se do zapomenutých vůní školních let
je cosi sladkobolného v tom nečekaném tápání
uprostřed hájů a polních cest nevinnosti
na nichž se nikdy neumírá ani v představách
co všechno a z jakých koutů pak raší v mé fantazii
jež míchá stopy vzpomínek s chvěním dávného probouzení
které nezadusil ani příklop pozdější reality
jak zvláštní setkání právě na tomto smírně protínavém místě
hřbitov zůstává laskavě klidným přístavem
do nějž se vplouvá po završení cest
i po paměti
přičemž domovský je ten
kde potkáš své staré známé i sám sebe
takového
jakým jsi kdysi doopravdy byl
a co v tobě až dosud nezemřelo
Zlaté Hory, 17.11.2020
https://www.youtube.com/watch?v=71fZhMXlGT4
Komentáře (28)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
Hřbitovy mají zvláštní energii,
člověk se chtě nechtě musí ztišit...
25.11.2020 09:09:33 | Emily Říhová
Jj, to je mi na nich také sympatické :-)
25.11.2020 10:58:35 | Amonasr
Mě taky ...a je úplně jedno v jakém čase či roční době tam zavítáš :)... měj krásný a pohodový večer, Amonku (*)
25.11.2020 17:48:56 | Emily Říhová
Už jako malá holka, bydlela jsem přímo naproti kostelu a hned vedle byl hřbitov. Běhali jsme, i když nám bylo vyčítáno, skrz něj na hřiště a skákali do hromady věnců a květin, které už byly nepotřebné. Občas jsme tam šli jen tak, vzali svíčky a zapalovali je na hrobech, na kterých bylo na první pohled znát, že se o ně nikdo nestará. Nebývalo ani výjimkou, že jsme takový hrob vypleli a pak tam položili kytku natrhanou na louce za hřbitovní zdí. Každý takový hrob měl svůj příběh, někdy bylo známé jméno, ale ten zbytek, ten byl vždy jen v našich hlavách.
23.11.2020 12:09:05 | Dreamy
Neobvyklé dětské hřiště, ale proč ne - zvlášť když jste cítili potřebu pečovat o opuštěné. Dobré srdce se pozná už v dětství... ;-)
23.11.2020 14:13:28 | Amonasr
Hřbitov je svým způsobem místem magickým. Nejen že nás k cyklickým návštěvám "zavazují" zavedené tradiční normy. Ale je to místo, kde si opět procítíme nostalgii provázanosti s rodem našich předků. Místo k rozjímání, popřípadě tichého dialogu o tom, co bylo, co kdyby, co prožíváme. Jsou dokonce turisté, kteří radi v cizině hřbitovy navštěvují. Vždy mne na Vyšehradském hřbitově fascinovali nápisy. Například, "Zde odpočívá J... B.... vdova po mistru uzenářském z Dejvic." Nebo. "Zde slehla k boku svého manžela V... S... Věrná a milující choť ctěného lékárníka ze Smíchova.
Já mám své blízké pochované na hřbitovech nejen v Česku, ale i v cizině. Je pravdou, že nejsem takový pečlivý a zas tak pravidelný návštěvník u rodinných příbuzných, či přátel. Ale snažím se to alternovat vzpomínkou zapálení svíčky. To je alespoň argumentem, že jsem tak ůplně nezapoměl.
A teď (po mé zahleděné vsuvce) musím podotknout, že jsi pěkným způsobem poeticky (i pateticky) vyhmátnul vše lidské a podstatné o místě posledního odpočinku. Jsi opravdu pečlivým autorem se zajímavím pohledem na život a svět*
19.11.2020 02:21:47 | šerý
Děkuji za pěkné zamyšlení, šerý, i za sdílení vlastní zkušenosti - z Tvých slov cítím příjemný závan životního nadhledu a moudrosti :-)
19.11.2020 11:57:40 | Amonasr
.....Návraty ke kořenům tak nějak uklidňují, pokud jsou na těch místech "styčné body",základny uchopitelnosti. ...třeba hřbitov,kde nezbývá než si proplout do minulého děje nebo Tvá zahrada s pochroumaným stromem,či lidé,jež lze potkat osobně. .....také paměť místa oživuje to,co v sobě nosíme, byť nás to zaválo jinam......To vše vrostlo a projevuje se. ....uvědomuji si v kontrastu k Tobě,jak to mám krapet rozkolísané a nejednoznačné. ....byť narozená v Praze, tak až do střední jsem různě "poletovala",a tak jsem krapet neukotvená. ......Tudíž mám k Praze trochu odmítavý vztah. .....jsem prostě Češka. ...Ani ne Pražák ani ne Olomoučák.Říkám to smířeně. ....Ji./úsměv/
18.11.2020 17:06:29 | jitoush
Napsala jsi to moc hezky, Jitko, a myslím, že Ti dobře rozumím. Jen bych asi neřekl, že nejsem třeba ani Slezanem, Moravanem, Čechem či Evropanem, ale tím vším že jsem dohromady a současně. Na jednu stranu jsem se vždy cítil tak trochu kosmopolitou, zejména co jsem vyletěl z rodného hnízda do "velkého světa" a setřásl ze sebe "komplex venkovanství", na druhou stranu mě to vědomí sepětí s úplně obyčejnými lidmi obdařenými zdravým selským rozumem nikdy neopustilo a umožňuje mi dívat se na přezíravě namyšlené "velkoměšťáky" (nejen u nás) s patřičně humorným nadhledem a třeba i s jistým despektem, když je to na místě. Takže stojím vlastně taky jaksi mezi oběma světy, do nichž tak úplně nepatřím, dokonce v rodném městě už si připadám také částečně jako "cizinec". Nicméně ty kořeny tam jsou, ty se vytrhat prostě nedají, a čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že právě tam se formovaly základy mé osobnosti, na kterých jsem celý život stavěl a stavím... Tvá i má smířenost s tím, jak to máme, je myslím venkoncem i zdravá :-)
19.11.2020 11:53:50 | Amonasr
Hřbitov je nejtišší misto na světě.
18.11.2020 16:39:35 | Isla
Aktuální (údajná) zpráva periodika deníku, Bobkové listy.
Min. Havran: Kultura národa roste! Na hřbitovech se už tolik nekrade a vzduch není znečištěn hlukem.
Postoupili jsme o dvě světové příčky na tří sté druhé místo a jsme jen těsně, za kostrovem lidožroutů Čipčába.
19.11.2020 01:28:04 | šerý
Na hřbitovech leží pozůstatky životů, jejichž stopy se nalézají v našich vzpomínkách, které zůstávají láskyplně bolet.
18.11.2020 13:29:09 | Slav Milo
narodil jsem se a žiju v sudetech,
některá místa jsou pořád syrová, studená a zakalená minulostí
křivdy a prokletí zalejzaj pod nehty
a hřbitovy, hlasitě mlčí
18.11.2020 12:18:31 | Yry
Ano, v Sudetech zůstává stále cosi mystického a neproniknutelného, ta přetržená kontinuita je v nich pořád hodně znát a umí opravdu dost hlasitě mlčet, jak jsi výstižně napsal... :-)
18.11.2020 15:38:30 | Amonasr
Procházka zdá se býti na hřbitově ponurá,
ale nejednu vzpomínku, nejedno zamyšlení
nám při každém kroku
cestičku mezi hroby, vyvolá.
Tak čistě, bez možných návratů..
letí si s námi chvíli se dotknou
...místo k rozjímání.
Stojím a vždy je to zvláštní
..ticho
co prostoupí skrz nitro duše.
Stojím a vždy jen tak mlčím.
Jsme tu..na návštěvě.
..
Umíš i návštěvu do těchto míst..kde jeden s druhým..už nesoupeří..popsat opravdu moc empaticky a s moudrým životním nadhledem..tobě vlastním. * ST ;)
Pěkný den Anonku* :)*
18.11.2020 12:12:38 | jenommarie
Čím jsem starší, tím méně ponuré mi návštěvy hřbitovů připadají a tím méně mě i mrazí z pocitu smrtelnosti. Asi už je čas začít si pomalu přivykat ;-)) Ale vážně - ty hřbitovní letopisy jako by oživovaly i cosi časem vepsané kdesi ve mně, abych si v tom také zalistoval. A protože mám pozitivně selektivní paměť, vybavuje se mi většinou jen to hezké, co mě po letech umí zase mile pohladit... I Tobě krásný den, Marie :-)*
18.11.2020 15:35:29 | Amonasr
Je to holt..jediné místo..kam za některými jít..bohužel
..také jsem vždy měla k těmto místům úctu..mladší..takový ten mrazivý v pocit
..a teď už to beru jinak...co tam je víc těch bližších..a hlavně maminka.
No mění se pocity i pohledy.
Jen ty dobré si vybavovat..máš naprostou pravdu Amonku* ;)* DĚKUJI a papa
18.11.2020 17:43:39 | jenommarie
Moc pěkně jsi to Pepo napsal.Moje žena je velmi citlivá, ale zároveň dokáže být i racionální.Sama od sebe mě požádala, že kdyby odešla z tohoto světa, tak by chtěla být rozsypána na rozptylové loučce vedle své moc hodné babičky, kterou jsem měl i já hodně rád.Na to jsem jí také řekl, že pokud odejdu dříve, tak bych chtěl to samé, vedle babičky.Někdy člověk musí mluvit otevřeně, aby se mu jeho poslední přání splnilo.
18.11.2020 16:38:25 | Jeněcovevzduchukrásného
Děkuji za srozumění Honzo - každopádně ale Tvé ženě i Tobě přeji, aby se na splnění tohoto vašeho přání čekalo ještě hodně a hodně dlouho... :-)
19.11.2020 11:34:47 | Amonasr
Úctyhodné řádky bytí "zde i tam". Na rozhlednu Biskupské kupy jsem se před časem vydala v mléčné mlze, nevím proč, ale u okénka jsem trvala na zakoupeni vstupenky nahoru, a překvapený správce chvíli s údivem v očích mlčel a pak jen přikývl, že tedy dobrá, "můžete vnimat prostor". A tak nějak mi po přečtení toho tvého - domovského .. I hřbitovy mohou být krásným prostorem usebrání se v našem životě, a kdoví, i po něm .. když už v mlze naše oči ..
18.11.2020 10:59:51 | Vivien
Přiznám se, Vivien, že jít na Bišovku v mlze mě ještě nikdy nenapadlo, ale když tak o tom přemýšlím, může to být docela "mystický" zážitek. I ty polské roviny v mlze, kam až jen oko (ne)dohlédne ;-)) A "usebrání se" je asi ten správně výstižný výraz - to hřbitovní mikroklima k tomu přímo nutí, zvláště v onom domovském prostředí, kde naskakují i všelijaké už dávno zasuté vzpomínky... :-)
18.11.2020 11:09:32 | Amonasr