Ahasver, Pes a stíny

Ahasver, Pes a stíny (Matylda, sobota 6.6.2020)

Tohle je víc terapie než báseň,
nečtěte to
nebude to vtipný
samotnou mě to otravuje

Není to jen deštivá nálada,
to Pes...
Odtéká kapku po kapce
vsakuje se do země
vypařuje
Už je to stín Psa
stín Jill
tý sladký
krásný
maličký
kdysi tak veselý
plný energie

Leží u mě na posteli
pospává
vyhublá,
lavór místo bříška
trčej z ní žebra
nejedla zase dva dny

Má ale i lepší dny
ještě jdem na procházku,
když je hezky
někdy sní pěknou porci
někdy má chuť na piškot...

Hladím ji
utíkám před ní
stěhuju se po domě,
abych ji neviděla
slábnu
minutu
od m
i
n

u

t

y
.
.
.
.
pomalu
umírám s ní

Potloukám se z ložnice do kuchyně
z kuchyně do koupelny
na verandu
do zahrady
jsem bludnej Holanďan
jsem Ahasver
ve svým vlastním domě
jsem věčná vedle života,
co trvá čtrnáct let

Je to marný
nosím ji s sebou
ať jdu kam jdu

Pohltila mě tlaková níže
potácím se v mátohách
zamlženej zrak
ospalý pohyby
slabo v krajině břišní i srdeční

Snědla jsem patnáct deka
čokoládových bonbónů
značky LaroShell
a vysvítil se mi tím
kdesi v paměťovým centru
obraz mýho táty:
je mladší, než já dnes
hraje na kytaru
a zpívá
Larochellské krásné paní
loď si daly vystavět
lístek padá
lístek padá
po proudu se dává v let...

To mi zrovna ještě chybělo
v tomhle tragickým odpoledni
Ze stínu mýho Psa
bude brzy
jen stín Stínu mýho Psa
a pokud jde o tátu,
ten byl stínem mýho táty
odjakživa
nestihla jsem ho pochopit
než umřel
to až o mnoho let později
aspoň trochu,
doufám...

Dneska už mi, tati, nezpívej
ty mokrý tóny z nebe mi stačej až až

Ještě netrhám šaty
na znamení smutku
zatím pářu záclonu
pomalu škrábu mrkev
vařím polívku
jau, opařila jsem si ruku
to je den...
pleju záhon
čtu Diane DiPrima
dobře mi zapadá do dnešního vzorce

Ploužím se do koupelny
zrcadlo odráží – překvapuje mě to -
poměrně zachovalý tělo,
klouby jsou funkční,
kůže ještě celkem hladká,
ale pod ní
kdesi mezi masem, kostmi a vším tím záhadným potrubím
možná už něco
puká
láme se
ucpává se
vyrůstá
zarůstá
srůstá
kdo ví...

Nejsem připravená na smrt
svou ani její
ne že bych se jí bála,
aspoň myslím, že ne,
jen
(sama se nad tím ušklíbám)
chci ještě pár věcí dodělat
začít pár novejch
ještě pár věcí zažít
pochopit
jet do Indie

Až umře,
kdo mě bude milovat
hřát v noci
rozesmívat
doprovázet?
A i kdyby někdo,
nebude to Jill...

Ale jo,
jo,
jasně,
snažím se,
už měsíc - dva se tolik snažím
mluvím o tom
chápu to
říkám ty slova,
který mi brzo budou říkat jiní:
patří to k životu
atd. atd.

Chci jí přát klid
na tu Velkou Cestu.
Moc mi to nejde.

Utíkám na zahradu
smáčí mě déšť
stejně je to marný
marný
marný
neuteču
nedojdu klidu
stín Jill
Stín mýho Psa
i stín Stínu mýho Psa
je v mý hlavě
srdci
duši
pod kůží
proudí tím potrubím

Prostě to neumím
Sakra, jak se to dělá?