Kam nás život zavede

Jak ta noc pomalu utíká

a hvězdy si trošku přispaly,

chci vyprávět příběh mladíka,

jemuž sudičky nic moc nepřály.

 

Se strachem do všech zatáček,

když třetí rok života se psal,

bicykl bez přídavných koleček

a příkop s kopřivami opodál.

 

Místo spánku někde v hloubi dějin,

když kluk si cvičil pravopis,

se ze zdi přísně díval Lenin,

táta vyprávěl, jak to bylo kdys.

 

O čem psal Kainar, tak často se dělo,

alespoň hřeben mi neuzmul čas,

všechno to stříhání zevšednělo,

nový den přišel, já jsem tu zas.

 

Pak rostly ideje, a sny, taky touhy,

že budu tím, kým měl bych být.

Čí to sny? Čí ty ambice pouhý?

Od starších diktát, jak třeba žít...

 

Mě lákala auta, lákaly zbraně,

tisíce věcí, co jen bych si přál,

snad málo, nebo moc odhodlaně

mluvil jsem o tom, co bude dál.

 

Dál minuly roky a bledlo i snění

smály se holky, když já jsem se bál.

Jiná prý cesta životem není,

snad nechce tu někdo, abych to vzdal?

 

Krok sunul se dále, jak má to býti,

zápočty, zkoušky, a tisíce vět

spojených v papíře zčernalou nití,

na nichž měl nadále státi můj svět.

 

Jen padala pohoří, a lásky prohořely,

v mysli se na dlouho zabydlel splín.

Směrovky na cestě od slz zrezivěly

a všechny cesty schoval mi stín.

 

Dál... chci to zkusit jen,

tak nad obzorem naposledy vyšel nový den...