Když rána práší

Náhle se mi přitížilo,
leč něvěděl jsem,
co přijde za černým splínem.

To krutá jáma v těle,
ta mi dává,
ta mne mučí,
že bych duši vypustil.

Prosím mino děsná,
zaceluj se,
zavři své krvořezy,
abych mohl opět vstát,
a procitnout tu palouku,
v hloučku zánovních fialek.

Bože,
dej mi sílu,
dej mi ruku do tváře,
a vyklubu se z mordy,
která nevyzraje a shnije nadobro.

Vidím tu bolest,
cítím rozpaky v bílém plášti,
injekce pálí,
švy chtějí praskat,
jedovaté hadičky škrtí,

přesto moc,
je nejmocnější vírou věřit,
a nesklopit hanobně hlavu.


Když rána práší,
buďme těmi,
co nevzdají jedinou vteřinu,
ikdyby už kyslík nestačil,
nadechněme se zhluboka,
a možná to světlo vysvitne.


Blízcí pomohou,
jsou s Námi,
slzy prosolí a obměkčí duše,
úsměvy zdraví pro zdraví,

vyčkejme k labutěnkám,
už brzy,
brzy budem se radovat,
a obejmeme zhojené vrásky,
pro které jsme se narodili.



Lásky není konce,
v láskách stanem k hoře,

kde už z nebe sletí Zem,
a Zem v zemi se urodí,

po polibcích,
jaká olemuje jizvy mládí,

volajíc,

jsem s Tebou,
a v Tobě rozdmýchám,

ty motýlkové lety z kosmů.