na chodníku všechno jen ne to co chci

co může být patetičtější

než holka co se dojímá nad vlastními slovy

mám pocit že jsem nikdy doopravdy neměla osobnost

všechno to bylo jako pohled do kaleidoskopu

malý částečky co se neustále přelívaj podle toho jak je zrovna natočíš

lidi jsou stírací losy

vždycky je trocha naděje že vyhraješ a nakonec stejně skončí vyždímaný někde v koši

jen trocha černýho prachu ulpí na koberci

reminiscence toho dobrýho co nakonec přebije všechno zlý

a ty si večer po třetí sklence vína říkáš že to bylo vlastně fajn

a že nevíš ani trochu proč to skončilo tak náhle

a proč jsi nedala šanci když to mohla být životní láska

nebo minimálně přátelství možná proto že

ti občas chybí všechny ty propsaný noci

a naděje že bude líp

v naší generaci bylo všechno daný říká babička

a leští fotku dědy kterej jí podváděl spoustu let

máte moc možností to je ta chyba my se prostě vzali protože to bylo výhodný

co bys tak řekl na přátelství na facebooku říkám si já

když po sto padesátý projíždím tvůj profil

celá tahle doba je divná

jsme všichni spolu a všichni sami tak moc a nejvíc

když odeslaná žádost

zůstane

jen tak