Jen povyražení vlastně hledala...

Mé srdce touhou bilo pro ni během dne,
když svými pohledy mne k sobě vábila,
objetí její něžné hřálo mé tělo neklidné,
ona mou marnou touhou jen se bavila.

Před krutou pravdou já zakrýval jsem uši
ve smyslných s ní a vášnivých těch nocích,
kéž by jsem prohlédl, kdybych jen tušil,
že mojí emocí zmítá jen, toť klamný pocit.

Povyražení totiž jen letmé vlastně hledala,
a u mě prudké touhy k ní vzdouval se příval,
ona svým tělem nádherným mně se oddala,
do očí, barvy letní oblohy, já se jí přitom díval.

Až jsem jí otrávil svou trapnou upřímností,
odešla, a mně se touhou po ní srdce chvěje,
okouzlila mě tím mládím a sladkou nevinností,
a mně jen smutek zbyl se spoustou beznaděje.