V poutech mlčení

Příliv soumraku nás spojil v poutech mlčení,

úbytek světla zastínil tvář bezbarvého dne,

tvůj pohled vybledl jak měsíc v mlžném sklíčení

a ret tvůj tichem znehybněl v tísni nejistoty,

z níž do srdce tak bez přípravy

                              stín samoty vždy dopadne.

Ticho večerní se slilo v planém zárodku

palčivých plodů vzpomínek –

                                     to nechvalný byl sen,

jenž ránem zažehl tvé prohry z trosek úsudku.

Já ztratil málem rozvahu v ostnech neúčasti

a o víru lidským tržištěm

                             byl stejnou měrou oloupen.

Pod klenbou mlčení nás osud v kruhu nicoty

rozdělil prahem lítosti, až úzkostlivý vzdech

se šerem rozlehl jak záchvěv noční kantáty –

to zazněl již můj nesmělý nápěv díkůvzdání

za přítomnost tvé něžné dlaně,

                           jež klid můj vězní na prstech.