Poutníkova vidina

 

Kde náhorního plata zlatavě pozdní traviny

do výše dětské postavy zdobí horské mýtiny

a klenbu nebes zkraje vroubí temné hřbety,

tam samotný poutník z duše smutné vidiny  

bezvýsledně zahání jako hněvu zlobné věty.

 

Tam v dáli cesta noří se do stinné doubravy,

v níž spatří siluetu ženy a cítí úzkost z obavy,

že zmizí v nenávratnu – to trýznivý je přelud,

jenž slzy vyvolá a bolu účinek mrazí od hlavy

až k patě, když v těle chvěje se mu každý úd.  

 

                    ~ ~ ~ ~

 

Cestou zdála se mu žena, Alenka z říše divů,

když spolu poznávali horských končin slávu –

když jako šťastní blíženci putovali beze slova

od zákoutí lesa stinnou cestou k vodopádu, 

zemí nezemí, kam oba těšili se stále znova.

 

Pak ale zlá nemoc družky učinila přítrž všemu,

ona v pomatení zapomněla kudy cesta domů

a v mlhách nevědomí tak ztratila sama sebe,

tak zlý osud Alenku zasáhl jako úder hromu,

když z domova naposledy uzřela modré nebe.

 

                    ~ ~ ~ ~

 

Kde horská pěšina v dolinu se příkře sklání,

tam osamělý poutník v pozdním šera přemítání

zaskočený západem slunce minul cestu domů –

při bědném pak klopýtání ukájel se bez ustání

marnou nadějí, že jeho družka zázrakem snad  

                               vynoří se ze tmy stromů.