Noční tramvaj

Ukaž mi to, přesvědč mě, že ten svět je vskutku kouzelný

Při té vzpomínce chci zpívat, ale to dost dobře neumím

Honíme se, ženeme se za vším možným

I nemožným

A jak těžké je pak zažít, prožít a vstřebat okamžik jako takový.

 

Zvednu zrak k červeným cifrám na displeji

Ty ukazují něco lehce po půlnoci

Ty hodiny neví nic o tom, proč jsem tady

Netuší, co teď dělám v centru Prahy

Čas tiká a my se jím řídíme když chceme

Zato on se neřídí námi

Má duše dříme a čeká až si pro ni přijdu

Čeká kdesi v dáli.

 

V tom se zvedne tahle slečna ze sedačky a zamíří ke dveřím

Já po ní lehce šilhnu, aniž bych narovnal hřbet, vždyť ničemu už nevěřím

Ona si mne všimne a věnuje mi úsměv – tak vřelý, tak bezelstný

V těch nejvšednějších jevech možná tkví i jistá poselství.

 

Pak usměje se ještě jednou, jako by útočila na mého srdce střed

Já jsem však měl hlavu plnou bílého prášku, pro který jsem jel

Teď chtěl bych vědět, chtěl bych poznat vše, co je za tím úsměvem

Teď zpětně vidím hrozbu

Co když já a drogy navždy sami zůstanem?