Modřany pod sněhem

Všichni si něčím procházíme... A já jsem nesmírně rád za tuhle svou zálibu, díky níž mohu všechno ventilovat. Všichni se opatrujte v tento předvánoční čas. A hledejte v lecčems (ne-li ve všem) pozitiva.

Byl jsem sám sebou a byl jsem často sám

Co dělám vede do hrobu, ale já nemířím tam

Už měsíc žiju na ubytovně

Svému úhlavnímu nepříteli stavím se neúnavně

Ten sok si říká realita a já dělám, co zmůžu

Každý den piju cider a pivo k snídani, protože můžu.

Dnes jsem řekl ‚k čertu s tím‘ a koupil jsem dva litry Braníka

Po pár locích se rozhodnu psát – třeba někdo mé svědectví uvítá

Napadl sníh

A mě už nebaví fráze ‚bude líp‘

Ač tomu zpola věřím, já nejsem politik – jsem mrzkého života dříč

Usmívám se na lidi, neboť člověk jsem sám

Až dopiju tu láhev, tak nebudu zas vědět, jak dál.

Štěstí je tak bolestné, když je prchavé, já cítím samé rozpory

Zažil jsem příliš a zažil jsem tak málo tomu navzdory

Kluk z pokoje mě před týdnem napadl a kousl mne do nosu

Možná, že při příštím konfliktu už se radši nechám zabít a do té doby neklesnu.

Možná, že to trauma, co spí ve mně si i najde cestu k životu

Možná se z toho všeho dřív zblázním a odletím na jinou planetu

Možná… možná jsem víc feťák než básník

Možná jsem každému buřt, možná se radši půjdu oběsit

Možná, že něco udělám - možná mě i zavřou

Možná jen potřebuju v base si odpočinout

Možná už jen jako kliďas vypadám

Vsadím se, že by se všichni lekli, kdyby se mohli do mého nitra podívat

Možná, ne možná, určitě jsem smyslů zbavený

Už ani nevím co je láska, nevím jak to ocenit

Už ani neumím napsat dobrou báseň

A vida, už jsem ztracen ve svých splínech zase!

Možná bude lepší, když zas city své umrtvím

Možná však už vím, že se ty city brzy vrátí

Možná si vezmu půjčku a rozházím dvacet tisíc za pár dní

Možná bude líp…

A až sleze na jaře ten sníh

Tak už dávno budu žít.