O slunku

Já plamínek svíčky měl,
on v noci mě hřál.
Když jsem se plahočil tmavým okolím,
tak jsem se smál.

Známé obrysy, tvary a tváře,
nic najednou nebylo tak cizí jako teď,
kdy po tom záblesku,
vidím jen tmu... no možná šeď.

Přišla jsi náhle, tak jako svítání,
A všechno po té dlouhé noci uvnitř zas chtělo žít.
Bylo to jak realistický sen,
a já? Já se bál probudit.

Od první chvíle však slunko halil mrak,
a jen občas byla vidět ta blankytná obloha,
jen občas, ale o to víc to slunko začlo hřát,
a já pochopil, že barvy jsou to, co začínám mít rád.

Jenže, než jsem stačil být naplno ponořen,
do všech těch krás,
slunce zmizelo a mne objal mráz.

To Slunce zmizelo, a už zase není.
A já přemýšlím, bylo jsi skutečné? A nebo snění?

Nad svíčkou rozjímám,
když ve tmě sedím sám...