Monolog s Čarodějkou

řekni, kdo jen jsem.
Čarodějko známá mi

snad kdysi, před časem.

Tehdy úkol dostala jsem,

naznačilas osud,

dávno je to, a snažím se,

jenže tápu dosud...

Vím, že nesmím - přesto prosím,
o radu Tě žádám.
Jak pomoci, co mám dělat,

pro ty, jež mám ráda?

Přijdeš ve snu, neodpovíš,
jen se na mne usmíváš...
Na všechno mám přijít sama?
Vím, že odpovědi znáš.

Kéž bych mohla s Tebou mluvit,
už jen jednou v životě,
jako pára zmizela jsi,
těžko někdy najdu Tě...

Ve mně zahlédla jsi sebe,
stejný dar a stejné přání,
čarodějko, špatný je svět,
bez kouzel a bez zastání.

Trochu tuším, obávám se,
co ten úsměv znamenal...
Že už dělám vše, co můžu,
a jen mám to dělat dál.