Kamarádce

Únava v očích, ty moje neštěstí...
Neboj se, zkus mi dát část svojí bolesti...
V bublinách tisících snažíš se skrýt,
dá se tak přežívat, ne ale žít.

Zeď a příkop a okolo růže,
kdo k tobě, malinká, kdo jenom může?
Cítím, že trápí tě hrozně moc věcí,
křovím se dokážu prodírat přeci...?

Možná sama mám zranění a teď už mi teče krev,
však nemůžu nechat tě samotnou v těhlech zdech,
ty nevěříš, že přijdu, ani jen na chvíli...
...já zlobím se na lidi, co tak moc ublížili.

Zdáš se být v pořádku - jsi živá, jsi celá.
Akorát nadobro ztratit ses chtěla.
Smutná a bolavá, pojď, půjdem zpátky,
už povol... Vždyť přece jsme kamarádky...

Dobře vím, i když vše v pohodě zdá se,
tak jak ti bude zle, schováš se mi zase.
Jednou tu cestu znát budu i pozpátku,
nevadí, sluníčko, všechno je v pořádku.

Chci tu být pro tebe, na každej pád.
Ať cokoliv stane se, co má se stát.
Mám tě moc ráda.