Lanýže z Paříže

                                                                                (DAKTYLOTROCHEJ)

 

Všechno už tady kdysi bylo

venku jsem běhal, i když lilo

na nebi, jak dnes pluly mraky

a strejda kovář koval taky

 

Když zničehonic zatáhlo se

podivný smrad mi začpěl v nose

v tom na zemi jsem náhle ležel

čas kolem prošel a pak běžel

 

Když jsem se probral, slyším hlasy

tvrdě se přely, žádné špásy

když jsem se probral – víc než dost

byl jsem jen bezďák, jež nemá most

 

Teď štěstí mé jsou kontejnery

našel jsem jedno pro mé dcery

našel jsem další, víc, než jsem chtěl

našel jsem, co nikdo neviděl

 

Našel jsem pohledy z Paříže

našel jsem smrduté lanýže

našel jsem lehkost, jež si cením

našel jsem více nežli jmění

 

Našel jsem prázdnou nábojnici

mám ji teď jako společnici

 

Cestuje se mnou tam a zpátky

miluje slova mezi řádky

miluje prázdnost bez napětí

byť opak dneska hrozně letí

 

Svou plnost, kterou kdysi měla

jednoho dne rázně ukončila

zahořel prach a zčista jasna

prolétla hlavou myšlenka spásná

 

čím více prázdna, tím více času

v prostoru bytí, vnímat tu krásu...

 

ticha