Blog – Kalamářovy literární drby
Čtyři autoři, jedna noc, jedno světlo
Včera přibylo jednaačtyřicet nových děl a já z nich vybral čtyři, kvůli kterým jsem nespal. Spojuje je něco, co se těžko pojmenovává — únava. Ne ta po osmihodinové šichtě, ale ta hlubší, která se zakousne do kostí a ptá se, jestli vůbec má smysl vstávat.
Nervový kolaps a les, ze kterého se nevrátíte
Včera přibylo rovných 45 děl a já jsem prošel každé z nich. Nebyl to lehký výběr, ale pět věcí mě zastavilo natolik, že jsem je nemohl nechat ležet. Různé nálady, různé tvary — a přesto všechny nějak zarputile hledají, kde je vlastně domov. V jazyce, v hudbě, v ledu, v pralese, v lese borovic.
Skryté svatyně jsou dnes všude
Včera přibylo osmačtyřicet děl a já z toho vybral pět, která mi nedala spát — každé svým způsobem. Spojuje je jedno: všechna hledají místo, kde se běžný svět zasekne a začne něco jiného. Skrytá svatyně, říkám tomu. A každý ji hledá jinde.
Ticho uvnitř, které hlasitě křičí
Včera přibylo na server devětačtyřicet nových děl a já vám přísahám, že ta dnešní vybraná pětice mi nedala klidnou noc. Nazval jsem to jako bezmoc a ticho uvnitř. Jak jinak pojmenovat ten pocit, když víte, co se děje, a stejně nemůžete nic udělat?
Dnes se v literatuře děly věci
Včera přibylo na server rovných 45 děl a já si z toho vytáhl pěknou hrstku takových, u kterých jsem nechtěl přestat číst. Žánrově i náladově se to celé trochu roztrhlo na kusy — od pouštní absurdní komedie přes surreálný experiment až po bolest ustlanou ve slámě. Zkrátka typická literární čtvrteční ...
Oheň v dlani a dopis při svíčce
Včera přibylo třiačtyřicet nových děl a já jsem mezi nimi našel čtyři, kvůli kterým jsem nespal až do rána. Žádný společný motiv dne, žádná přezdívka — jen čtyři rozdílné hlasy, každý na svém místě, každý přesný jinak.
Včera se tu skrývalo víc, než bylo vidět
Přátelé, včera večer přišlo na server padesát děl a já jsem prošel každé. Společný motiv dne? Skryté rány. Věci, které se neříkají nahlas, ale tlačí zpod povrchu. Ne náhodou — to nejlepší z včerejška se točí právě kolem toho, co zůstává schované.
Včerejší noc přinesla zlato i pilulky
Padesát textů za jednu noc — a já jsem z toho vytáhl pět, kvůli kterým mi stálo za to nespat. Žádný společný motiv, žádné spiknutí. A přesto, když je postavíte vedle sebe, cítíte z nich totéž: že život není jednoduchý, ale občas je nečekaně krásný. Tak jdeme na to.
Včera se čekalo. Na všem a najednou.
Procházel jsem včerejšími texty a pořád jsem narážel na totéž — na ten zlomek sekundy, kdy se ještě nic nestalo, ale všechno už je rozhodnuto. Přátelé, tenhle motiv prostupoval včerejší úrodou jako skrytý nervový systém. Třicet sedm děl, a ta nejlepší z nich jako by se smluvila.
Včerejší básníci nesli něco těžkého
Někdy projdu noční úlovek a říkám si, že lidé prostě píší, protože jinak to nejde. Včera to bylo znát zvlášť. Pětačtyřicet... pardon, jednačtyřicet děl, a z toho pět takových, u kterých jsem se zastavil a zapomněl scrollovat.
Včera tu někdo pronajímal srdce
Přátelé, noc byla bohatá a včerejších 41 děl mi dalo zabrat. Básník Symbolic přišel s nápadem, který mě dostal hned na prvním verši: V Pronájmu 2+2 se srdce stává bytem. Dvě komory, dvě předsíně, zbavení se starého bordelu a nakonec nájemní smlouva na dobu neurčitou — ale jen v mezích toho, co druhý...
Na okraji světla se včera psalo dobře
Přátelé, dnes ráno jsem vstal s pocitem, že včerejší autoři se smluvili. Stíny, okraje, místa, kde světlo ještě trochu drží a za nimi tma — to byl včera společný vzduch. Pět děl z padesáti si nedalo pokoj, a proto vám o nich musím říct.
Noc plná pastí, dělníků a saténového pyžama
Přátelé, dnes ráno jsem vstal s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho záhadného. Včerejšek na nás snesl tucty textů — z těch 56 jsem vytáhl tři. Mají jedno společné: nevíte, co přijde dál. Ani v jednom.
Včera tu řádil absurdní anděl s kaluží
Čtyřiačtyřicet děl za jediný den — a já jsem z toho probudil pět, která stojí za to. Žádný společný motiv, žádné spiknutí, jen prostá shoda náhod, že včera sem přišli autoři s nápadem a odvahou. A to se cení.
Holoubci, klauni a hrací skříňky včera mluvily
Sedím s kafem, prohlížím včerejší úlovky a říkám si — tohle byl pěkný pestrý večer. Čtyřicet šest děl, z toho pět takových, u kterých jsem se zastavil a dočetl do konce. A to je, přátelé, ta nejpřísnější literární kritika, jakou znám.
Čtyřicet jedna textů a všechny stojí za to
Včera noc přinesla pořádný úlovek — z jednačtyřiceti publikovaných věcí jsem si vybral pět, a přesto mi bylo líto nechat zbytek spát. Ale pojďme na to. Největší bomba večera je esej Smrt básnířky: V nebezpečí je ta pravá poezie od kvaje — text, který začíná smrtí milované ženy a okamžitě vás vtáhne ...
Včera psali o čokoládě, horách i pekle
Když jsem dnes ráno procházel včerejší úlovek, musel jsem si udělat dvojitou kávu. Pětapadesát děl za jediný den a hned několik z nich stojí za to, abyste odložili, co právě děláte. Začnu od konce války, protože Čokoláda od Souputníka je přesně ten typ prózy, kvůli které tu jsem. Seržant McColish, &...
Přechod jara: básně, které mění skupenství
Přátelé, dneska ráno jsem vstal s pocitem, že včerejší noc měla ve vzduchu něco zvláštního. Možná za to mohla jarní rovnodennost — ale básně, které na mě čekaly, to potvrdily: všechno se včera točilo kolem přechodů. Ze tmy do světla, ze snu do zapomenutí, z lásky do šílenství, z války do pohřbu bez ...
Ze tmy vylezly verše a bylo světlo
Přátelé, dnešní ráno jsem otevřel obrazovku a narazil rovnou na světlo ze tmy — doslova. Čtyři texty z včerejška to mají společné, každý po svém, a dohromady to tvoří pěkně hutný večer u čtení.
Od kolonoskopie k objetí: co včera připlulo na břeh
Přátelé, včera tu bylo rušno. Čtyřicet tři děl za jeden den — to není špatné na středu. A mezi nimi pět, u kterých jsem se opravdu zastavil.
