ChatGPT | Žena v mlze

Foto: boristrost

nemohl jsem spát této noci
měsíční světlo vplulo do ložnice
neobyčejně silné světlo neobyčejně velkého měsíce
a mlha, zdálo se, že je to právě ona,
kdo dnešní noc má pevně ve své moci

mlha lomila měsíční světelné paprsky
v ložnici bylo světlo skoro jako ve dne
uleví se mi, až se rozední a mlha si sedne
za oknem bílé nic vysílalo kovově modré záblesky

byl jsem unavený, moc unavený
přesto jsem ale vstal a šel k oknu
podívat se na tu mlhu
sebou vzal jsem svou novou loutnu
před očima obraz mojí ženy

najednou setmělo se hrozivě
ta mlha dala se už jen tušit
dát někomu slovo že přijdu
teď musel bych ho zrušit
meluzína kvílela
chvilkama až mazlivě

právě když od okna odvrátit chtěl jsem svoji tvář
a něžně začít hladit loutny struny
ze za mraku zas vylez' ten kotouč luny
všude zase ta bílá zář

najednou ale něco bylo jinak
všude kolem vládl klid
jen mé srdce nepřestalo bít
stál jsem u okna skoro bez vlády
jako slaměnej panák

v tom bílém nic najednou se něco dělo
vnímal jsem pohyb směrem k mému oknu
jako první uviděl jsem ženu a pak její bílou loknu
a v prostoru něco znělo

blížila se a mě chytla panika
byla to tvář mojí ženy
mojí krásné mořské pěny
a otvírala pusu
jako když něco říká

byla krásná
tak jak ji znám
a přece jiná
v očích jí hořely modré plamínky
jako by pálila na mě
své poslední vzpomínky

k oknu blížila se velmi pomalu
tou bílou kaší
blížila se krok za krokem neviditelnou pěšinou
vznášela se tou třípatrovou výšinou
já nebyl si zcela jist
zda v mozku mi neharaší

najednou k rytmu jejích rtů já slyšel i příslušná slova
byly to verše pro mojí ženu které nedávno jsem napsal
s každým jejím slovem můj strach jsem ze sebe ztřásal
ta slova byla:
"...říkali jsme si sladká slova, znova, a znova a znova..."

udělalo se mi mdlo a zle
ještě jsem viděl jak čelo na okno přitiskla
v tom praskla ve mě jakási pojistka
a já kácel se dolů k podlaze

když přišel jsem k sobě
ležel jsem stále ještě na zemi
nade mnou skláněla se tvář mojí ženy
krásná ale teď studená jak zimní svítání
náhle však tělem proběhlo mi hrůzné poznání
v tom okamžiku snad raději
byl bych v temném hrobě

v jejích očích právě dohořívaly ty stejné plamínky
které já nedávno viděl v očích...koho?
snad mojí ženy?
moje tváře asi teď zbarveny byly do odstínu naší bílé pokojové stěny

ale i v jejích očích jsem viděl strach a zmatek
jako by nevěděla
co se s ní děje
jestli mlha už spadla
a zase jí lidsky hřeje
pak všimla si konečně mých otevřených vrátek

padli jsme si do náručí
slzy po tvářích se nám koulely
my začali si říkat sladká slova
stále znova a znova a znova

otevřeli jsme okno, bylo krásné a voňavé ráno...