ChatGPT | Zpěvy nemilosti III

Zpěv třetí

Zpívám kraji rozvrásněných masivů, strmých srázů, roklí a říčních dolin.

Buď pozdravena, skálo! Spadáš rozbrázděnou stěnou z náhorního hřebene do hlubiny vymleté dravou říčkou a nic nedbáš osudů lidí, kteří si ve tvém stínu vystavěli osadu, aby unikli od ruchu velkoměsta. Leč je to už dávno, ještě v dobách, kdy člověk zpíval písně drsných zlatokopů hledajících v divokých končinách hor bohatství, které mu zůstalo odepřeno.

Buď pozdraven, hvozde! Tvůj rozlehlý lesní porost tvoří úkryt a probouzí svobodný dech všem lidským bytostem hledajícím vnitřní smíření a klidné spočinutí.    

Na své pravidelné procházce opuštěnou lesní cestou jsem nečekaně narazil na ženu asi tak ve středních letech. Asi šlo spíše o kybernetického člověka, protože v jedené ruce držela u ucha mobilní telefon a v druhé klikala na display druhého mobilu, na němž sledovala dění kdesi v kyberprostoru. Před ní kličkoval pes a bez zjevného zájmu o svou paničku očichával střídavě pravý a levý okraj poměrně široké cesty.

Minula mě bez povšimnutí. Ne tak pes, který se nepozorovaně vrátil ke mně a jak to mají psi ve zvyku, oběhl mě obloukem za záda, odkud se chystal zabořit svůj čumák kamsi mezi mé nohy. Naštěstí s sebou nosím pro takové případy turistickou hůl. Prudce jsem se otočil a šťouchl bodcem psa do krku až zakvičel. Více leknutím než bolestí. Teprve tehdy zmíněný kyborg zaznamenal moji existenci. Hlasitě se na mě obořil a vykřikoval cosi o neslušném chování: „S holí na psa!“

Omlouvám se čtenáři. Neponižoval bych před tebou ona nevinná a nemyslící zvířata, kdyby nebyla tak často k nerozeznání od svých majitelů. Opravdu nemám nic proti psům. Leč o člověku to říci nemohu. Zvláště když má mozek poškozený elektromagnetickými impulsy směřujícími bezprostředně do spánkové kosti lebeční a jeho duch je v zajetí internetového matrixu.

Dotyčná byla patrně nějaká „influencerka“, mám-li už použít ten odporný výraz. Údajně označuje lidi, co ovlivňují myšlení a kulturu ostatních lidí rovněž uvězněných v digitálním matrixu – a mají z toho slušné příjmy. Tak už se nedivím, že okolo sebe vídávám převážně jakési mátožné bioroboty namísto myslících lidí.

Hleděl jsem pak dlouho na okřídlené dravce kroužící po obloze a mával tichým srnkám, jež se mi ohleduplně klidily z cesty. Ti všichni naplno vnímají skutečný svět a o tom virtuálním nemají ani ponětí. A rozhodně jim nechybí. Nakonec ani mně.

Ó vy ztracení ve virtuálním řevu globální vesnice. Děsíte se digitálního dohledu? Děsíte se umělé inteligence, která vás předčí v duševních schopnostech i znalostech tohoto světa? Pak vězte, že vaše ohrožení je reálné – avšak pouze v případě, že zůstanete uvězněni v digitální síti, v onom internetovém matrixu, který vás odlidšťuje a pohlcuje vaše duše.

Je mi vás líto! Ale co naplat, když si už jiný život ani neumíte představit a vaše dobrovolné vězení, kam se utíkáte před reálným světem i před sebou samými, je vám druhou přirozeností.