ChatGPT | CAFÉ BLEU II.

Kavárna teplem dýchá, v mé duši klid a Goethe…

Než vstoupíš TY.

Než objevíš se poblíž stolu, u kterého sedím.

Než objednáš si kávu, svlékneš kabát.

Lehký závan mužské vůně upoutá.

 „Tím zvědavým je okamžik, ne já!“ stačím si ještě pomyslet, než vzhlédnu.

Všimneš si a zašeptáš téměř omluvně: „Promiňte, snad jsem nevyrušil“

Naše pohledy se setkají

a o malou chvíli podaří se jim předběhnout myšlenku,

s níž přijde ke mně poznání, že lákáš víc než kniha…

„Dvěma šálkům kávy stačil by jeden stůl.“

Ten sotva slyšitelný povzdech, nezdál se mi jen?

„Tomuhle okamžiku slušel by polibek…“

zkouším navázat na nečekanou nitku slov stejně tiše,

však přísahala bych, že každé z nich věnovalo okolnímu vzduchu trochu vzrušení.

Esence, která mi motá hlavu, co asi dělá s tebou?

Zkoumavě si mne měříš -  snad svádíš vnitřní boj.

Zdá se mi nekonečný, i když ve skutečnosti trvá sotva pár vteřin.

Čas je někdy opravdu relativní, pousměju se sama sobě

a snad právě ten nepatrný úsměv způsobí,

že před váhavou opatrností dáš přednost smělosti.

Přistupuješ ke mně a tváří se zlehka otřeš o mou.

Tvé paže jako divoká liána ovinou se kolem mého těla

a já nečekaně rychle touhou prorůstám.

A když najdeš i má ústa a jazykem jim naléhavě svěříš,

že i když vcházeli jsme do kavárny každý sám, odtud už odejdeme spolu,

já téměř neznatelným záchvěvem souhlas stvrdím

a na pergamenu společné úmluvy…

                                                  … pečeť vášně!

Však tu kávu si ještě dopijem, byla by jí škoda!