od: Tomcat
Anotace: Inspirováno básní - Edgar Allan Poe "Havran"
Venku, z němé blízkosti smrtelného těla.
Nebe má barvu černého kovu.
Neexistuje pro ni žádná hranice.
Odporný zápach rudých nočních květů.
V prohnilém, sladce páchnoucím vzduchu
visí větev mrtvého, kdysi kudrnatého stromu.
Ve zlověstné náladě, v soumračném šatu,
vřískavě se směje vrána.
Důvěřivá. Koketní. Zbrklá. Zdvořilá.
Přitahuje nepřátele. Nevzdává se.
Netopýři. Vědí, že potřebují létat tiše.
Světla v divadelním sále.
Na jevišti se odehrává uslzená hra.
Scénář tajně vymyšlený nemocným autorem.
Chůze po schodech.
Kostely, mosty a nemocnice.
Je děsivé stát v šeru.
Vrána tu sebevědomě zůstává.
Jen odvážní ptáci vyletí z lesa.
Její pohled je přísný jako den, co se láme.
Kráká...
Jejím divokým písním rozumím.
Domlouvám se s ní, těším ji.
Vůně těžkých jablek, sypká, vonící hlínou.
Ale ty mlčíš, jako bys neexistovala.
Jako bys znala tajemství.
Jako bys byla v jiném světě.
Složený deštník v rohu.
Prázdné pantofle na podlaze.
Volali jsme na sebe skrz tmu.
Rozvířil se popel v krbu.
S rozzlobeným a hrozivým krákáním vrána náhle zmlkla.
27.06.2024