ChatGPT | Mr.Black Vesmírná černá - 31.kapitola

 

 

 

31.kapitola

 

„Ty ses opravdu zbláznila!“ vyjede na mě Adam hned tichým vyčítavým tónem, jen co se za námi zavřou dveře ložnice, kam jsme odešli hned po naší schůzce s Alexem.

„Musím nám zajistit bezpečí!“ řeknu netečně a přejdu do koupelny, s Adamem v patách.

„Ale Unie je nebezpečí samo o sobě!“ rozhodí rukama.

„Ano, ale zároveň dostatečná ochrana před lidmi, jako je třeba Glock! Já už prostě nemůžu přijít o další blízké a zároveň se nechci ohlížet přes rameno,“ vydechnu znaveně.

Skopla jsem ze sebe boty a začala se vysvlékat ze šatů.

Mínila jsem se vysprchovat a jít spát.

Měla jsem za sebou zase emočně náročný den, který jsem potřebovala zaspat.

Adam se zastavil a pohlížel na mě jakýmsi nechápavým výrazem.

„Rozumím tomu, proč si to udělala, Týno,“ vydechne po chvíli, „Ale Unie tě bude sledovat. Každý tvůj krok, cokoli uděláš, budou o tom vědět. Budeš pod jejich drobnohledem, budeš se jim zodpovídat a budou si třeba chtít nárokovat tvou společnost!“ dodá spěšně.

„Jsem to ochotna podstoupit!“ řeknu rozhodně, ačkoli mě opravdu nenapadlo, že by mi chtěli sáhnout na společnost. Do toho jim nic nebylo.

„Proč si to nejdřív neprobrala se mnou?!“ zeptá se mě útočně.

„Proč?!“ otočím se na něj podrážděně, „Protože jsme nebyli v rozpoložení, kdybychom se spolu mohli bavit o čemkoli!“ syknu ostře a vstoupím nahá do sprchy.

Spustila jsem na sebe vlažnou vodu a otočila se k němu zády.

Stále jsem cítila Adamovu přítomnost, ale mínila jsem ho ignorovat a umýt se. Namydlila jsem si tělo voňavým gelem a poté se opláchla. Umyla jsem si ještě obličej a pak vypla vodu. Adam tam stále stál, se založenýma rukama na prsou.

Bedlivě mě pozoroval. Postavila jsem se kousek od něj a natáhla se po ručníku, abych se mohla utřít.

„Mrzí mě to,“ pronese tiše.

„Co přesně?!“ syknu netečně.

„Všechno,“ pokrčí rameny.

„Buď konkrétní, Adame,“ pokynu mu úsečně, a přitom se utírala do ručníku.

„Mrzí mě, čemu všemu jsem tě zas vystavil. Kvůli mně se ti všechno stalo, kvůli mně jsme přišli o…“ nedořekne to, protože ho rázným gestem ruky zastavím.

„Ne! Nech toho! Teď to nevytahuj!“ vyjedu po něm podrážděně, „Je mi u prdele, jestli si za to mohl ty nebo já, už se to prostě nedá vrátit a já se nehodlám v tom pitvat dál! Proto musíme udělat úplné maximum pro to, aby se to už neopakovalo! Aby nám nikdo neublížil, rozumíš?!“ řeknu tvrdým tónem. On pouze zmlkl a své rty stáhl do pevné linky.

Jako kdybych mu vzala všechna slova s úst.

„Miluju tě! A nedokážu si představit, že bych měla o tebe přijít! Jsi moje všechno!“ nadechnu se těžce a uchopím jeho obličej do svých dlaní. Přitáhnu si ho blíž k sobě a opřu si své čelo o to jeho. Pohlížel na mě těmi svými černými oči, které jsem tak milovala.

Milovala jsem ho hrozně moc. Jeho celého. I s tou jeho zkurvenou povahou.

Jeho ruce obklopily můj nahý pas a on si mě k sobě přitiskl blíž.

„Já miluju tebe, vesmíre, ani nevíš jak,“ řekne zvláštně přiškrceným tónem a pak se nadechne, „Ale jestli spolu máme fungovat, O’Brian s námi nemůže zůstat,“ dodá varovným tónem.

„Ano, já vím,“ souhlasím hned. Bylo mi to jasné. Měla jsem stejný názor.

„Zůstane s námi, dokud se Unie nerozhodne, zda tě přijmou a pak se od nás oddělí,“ řekne pevným rozhodným hlasem.

Chápala jsem, že si chtěl ještě zachovat jeho služeb, dokud nebudeme plně pod ochranou Unie.

Dávalo to smysl. Ač jsem se vůbec necítila se s ním znova potkat a mluvit.

Ne po našem posledním rozhovoru.

„Dobře,“ hlesnu vážně, stále pohlížející do jeho očí, „Zjistila jsem, že to s ním nemám zcela uzavřený, jak jsem si myslela a akorát se mi všechno vrátilo zpátky,“ přiznám otevřeně. Adam na to vůbec nic neřekl, pouze se stále opíral svým čelem o to mé a pohlížel mi do očí.

„Ale miluju tebe, tím jsem si stoprocentně jistá a ničí mě, když se hádáme,“ dodám tiše. Adam si mě přitiskne k sobě ještě více až se o mě otře svým tělem.

„Omlouvám se ti za to, jak jsem se k tobě choval a tím co jsem udělal, jak jsem byl hrubý,“ zkonstatuje své dnešní prohřešky a mně se pohne svědomí.

Měla jsem na tom určitou část podílu viny.

„Já se ti chci omluvit, že jsem lhala,“ utrousím opatrně a kousek se od něj odtáhnu. Adam se na mě zadívá propalujícím pohledem.

„S Mattem jsme se políbili. Nevím, proč jsem ti to neřekla už předtím, a mrzí mě to. Bála jsem se, abys něco neudělal, ať už jemu nebo mně,“ dodám výmluvně. Čekala jsem Adamův výbuch vzteku, ovšem to nenastalo.

„Já to vím,“ přizná přiškrceně a já se na něj udiveně zadívala.

„Řekl mi to Matt. Jednoduše jsem se ho na to zeptal a on mi odpověděl. Řekl mi, že dvakrát políbil on tebe, ale tys mu řekla, že miluješ mě a odmítla si ho,“ vydechne těžce. Zmohla jsem se pouze na to, že jsem souhlasně přikývla.

„Stále tě miluje,“ zkonstatuje tvrdým tónem. Na to už jsem nebyla schopna nijak reagovat.

„Což je dobře, je to dobrá páka na to, aby pro tebe udělal všechno, a tak tě dostatečně chránil,“ dodá a mně to přišlo jako dost kruté vůči Mattovi.

Adam jistě věděl od samého začátku, že Matt pro mě představuje jisté riziko tím, že ke mně pořád cítil ty samé city a plně toho využil. Stejně jako to bylo tenkrát s Adamovými city ke mně a Matt toho využil jako jeho slabinu.

Prostě si to akorát oplatili stejnou mincí. Samozřejmě, nemohlo jít jen o mě.

„Jak už jsem řekla, miluju tebe, Adame,“ zdůrazním znova a on si mě k sobě přitáhne. Svými rty mě jemně políbí a vyčkával, jako kdyby čekal na mé svolení. Což byla příjemná změna. Přisála jsem se k němu svými rty a jazykem jsem prohloubila polibek.

Líbala jsem ho a cítila, jak po něm prahnu.

Milovala jsem ho.

Tak moc, až mě jakási palčivá bolest řezala do srdce.

 

                                                                       -

 

Ráno mě ze spánku vyrušilo zaklepání na dveře. Ucítila jsem pohyb Adama, jak ho to též vyrušilo, nicméně on vstal a přešel ke dveřím. Zaslechla jsem mírný hlas za dveřmi a zvědavě se ohlédla přes rameno. Adam zavřel dveře a v ruce třímal dvě velké papírové tašky, zřejmě s dalším oblečením. Tašky položil u komody a vrátil se ke mně do postele. Vlezl si pod deku a přitáhl si mě k sobě. Zavrtala jsem mu obličej do jeho teplé náruče a přitiskla se k němu i zbytkem těla.

„Dobré ráno, vesmíre,“ pošeptá tiše do mých vlasů, kam mi vkládal pečlivě své polibky.

„Dobré ráno, lásko,“ utrousím mu do náruče.

„Vyspala ses?“ zajímá se.

„Hm, ale jo,“ odpovím v krátkosti, „A ty?“ vrátím mu otázku a natáhnu k němu bradu.

„Nemohl jsem usnout, dlouho do noci jsem přemýšlel,“ opáčí mírně znaveně.

„O čem?“ zeptám se hned zvědavě.

„O tom, co bude potom, až bude Glock mrtvý a tebe přijmou do Unie.“

„Vrátíme se do Liberce, anebo do Paříže, jak jsme se bavili už předtím, ne?“ navrhnu jemně.

„Ano, rád bych a taky musíme dotáhnout tu svatbu do konce,“ usměje se Adam a políbí na čelo.

„Vidíš na to bych úplně zapomněla,“ utrousím popravdě.

„To si budu brát osobně,“ opáčí uštěpačně Adam a natiskne se svým horkým tělem na mě.

„Ale vždyť víš, jak jsem to myslela, poslední dny se týkaly mé myšlenky pouze toho, jak přežít,“ usměji se.

„Jo, já vím,“ přitaká pouze a líbezně se mi otře svou erekcí o podbřišek.

„Ráda bych se vrátila zase do normálu,“ usoudím rozhodně, aniž bych dala najevo, jak mě jeho svádění zase přivádí do jistého vzrušení.

„To i já,“ zavrčí vzrušeně a políbí mě na krk, div mě nekousne.

„Máš v New Yorku byt?“ zeptám se a Adam se zastaví v pohybu. Podívá se na mě zastřeným pohledem a pouze přikývne.

„Jistě, že máš, hádám, že hned na Manhattanu s výhledem na Central Park,“ ušklíbnu se provokativně.

„Jak to víš?“ ušklíbne se vyzývavě a vrátí se k mému líbání krku a dekoltu.

„Už vás znám, pane Al-Sheide,“ vydechnu vzrušeně a nechám ho pokračovat v tom co dělal.

 

 

Po hodině jsme sešli, ruku v ruce, dolů do jídelny, kde nás čekal prostřený stůl se snídaní. Měla jsem neskutečný hlad.

Ranní sex mě unavil a byla jsem ráda, že jsem se dopotácela do sprchy. Ta mě ovšem nakopla novou dávkou energie. Byla jsem ráda za další přísun nového oblečení, který tentokrát spočíval v šedé pouzdrové sukni s bílou halenkou, odhalující ramena. Měla jsem i nový set spodního prádla a nové boty. Vlasy jsem si vyčesala do vysokého drdolu a neřešila, že jsem neměla žádná líčidla. Všichni zdejší mě viděli stejně v těch nejhorších stavech, tudíž make-up na mé tváři bylo to nejméně nutné, co jsem zrovna potřebovala.

U stolu byl přítomný Alex, seděl ledabyle ve své židli v čele a četl si něco v mobilu před sebou. Naše přítomnost ho vyrušila od čtení a vzhlédl k nám se svěžím odpočatým pohledem. Na nose měl opět jiné brýle, jako kdyby si v nich liboval a měl pro ně slabost. Vlasy měl svázané v drdolu a byl oblečený do ležérního světle šedého obleku, kdy u krku měl povolených několik knoflíčků, které mu odhalily několik řetízků visící volně kolem krku. Vypadal nebezpečně dobře.

Ihned mě napadlo, zda všichni záporáci jsou takový.

Zda to je jakási smlouva s ďáblem a prostě všichni jsou krásní a mají jistý šmrnc.

„Dobré ráno,“ pozdravím ho a posadím se na to samé místo, kde jsem seděla včera při večeři.

„Dobré ráno, odpočinuli jste si?“ zeptá se a pohledem přelétne na Adama.

„Ano, děkujeme,“ přikývne Adam, když se usazoval naproti mně.

Natáhla jsem se po džbánku s černou tekutinou a neskutečně zatoužila po kávě, kterou jsem nepila několik dní. S chutí jsem si ji nalila do hrnečku, připraveného po mé pravé straně. Nalila jsem si ji až po okraj a pak džbánek podala Adamovi, který na to čekal.

Usmála jsem se přitom na něj a on mi vrátil mírný úsměv. Následně jsem se natáhla po talíři míchaných vajec a lžící si nandala trochu na svůj talíř. Až když jsem měla talíř plný jídla, pustila jsem se s chutí do snídaně, kterou bych si nechala líbit každý den.

Pocítila jsem pohled Alexe, který mě se zájmem v očích sledoval.

Přes jeho hnědá skla brýlí, mě jeho oči pečlivě skenovaly.

Chtěla jsem se proti němu ohradit a říct mu něco sprostého, což jsem měla ve zvyku, ale musela jsem se kontrolovat. Pak mou pozornost od něj odvrátil jistý příchod Matta, který si do místnosti nakráčel jak pán všeho tvorstva.

„Dobré ráno,“ pozdraví suše spíše Alexe, na kterého se podíval a pak se posadil vedle Adama. Sedět s těmi třemi u stolu, bylo opravdu dechberoucí.

Nejraději bych se vypařila, rozpustila, či se stala neviditelnou.

„Dobré ráno, Matte, vyspal ses?“ zajímá se Alex a mírně se na něj usmál. Spíše mi to přišel jako jistý posměšek.

„Dlouho se mi nespalo takhle dobře,“ přitaká Matt s mírnou dávkou ironie, aniž by k němu zvedl pohled a natáhl se po džbánku s kávou. Ignorovala jsem jeho přítomnost a soustředila se pouze na jídlo před sebou.

„Odpoledne tedy vyrazíme. Poletíme do New Yorku, všichni,“ řekne rozhodně Alex a pročísne tím to tíživé ticho u stolu. Všichni tři se na něj podíváme.

„A ohledně Glocka, ujal jsem se jistých opatření schválené radou, tudíž už se nemusíte bát,“ obrátí svůj pohled na mě, jako kdyby to říkal především mě. Nakrčila jsem mírně obočí a pokrčila hlavou do strany.

„Jaká opatření?!“ zajímám se hned.

„Včas se dozvíte,“ přikývne pouze, nekompromisním výrazem. S ním nebylo jistě lehké se o něčem dohadovat či s ním o čem smlouvat. Mohla jsem být ráda, že zvážil můj požadavek se přidat k Unii. Nechala jsem to tedy být a dál se věnovala snídani.

Pak se Alex začal bavit s Adamem o nějakém určitém byznysu, kterému jsem nerozuměla a nemínila se tím ani nijak zatěžovat. Bylo to téma opět mimo mě a já byla ráda za chvíli klidu, kdy jsem nemusela zapojovat mozek a přemýšlet o čem se s nimi bavit.

Snědla jsem celý talíř snídaně a náhodně si vzpomněla na Nillimu, která mi dělala ty nejlepší snídaně.

Zastesklo se mi po ní.

Abych ze sebe dostala ten hořký pocit, natáhla jsem se po hrnečku s kávou, čímž jsem si všimla, jak se na mě Matt dívá. Mírně se mračil kolem očí a ústa měl stažené do přímé linky, ovšem jeho oči byly jiné. Jako kdyby mě těmi oči přímo vyzýval.

Uhnula jsem pohledem a podívala se do hrnečku, který už jsem měla mírně dopitý. Dopila jsem tedy poslední doušek kávy a mínila si ještě trochu nalít. Přeci jen, na moji ranní potřebu kávy, to byly strašně malé hrnky. Natáhla jsem se po konvičce s kávou, které se však ujal Matt a urychleně si naschvál naléval kávu sám. Podíval se na mě znova tím pohledem a já střelila pohledem k Adamovi, který byl naštěstí zabraný do hovoru s Alexem.

Zamračila jsem se na Matta a čekala až si nalije.

Nechápala jsem, kam tím svým chováním směřoval.

Možná mě chtěl tak akorát zase nasrat.

„No a plánujete velkou svatbu v Česku?“ opáčí mým směrem Alex po chvíli a já se na něj tázavě podívám. Od byznysu přišli na téma svatba. Nechápala jsem proč.

Zaskočeně jsem se podívala na Adama, jehož pohled byl netečný a spěšně jsem se nadechla. Jistě to bylo i příhodné příjemné téma pro Matta.

„No, nevím, zda úplně velkou, ale určitě tam s námi bude rodina a nejbližší přátelé,“ opáčím s mírným úsměvem. Alex pouze uznale přikývne, „Můžete přijít taky, jako náš čestný host,“ pronesu slušně, aby se neřeklo. Alex se horoucně zasměje.

„Omlouvám se, ale to budu muset odmítnout. Nechodím na svatby,“ ušklíbne se a já se na něj tázavě podívala.

„Ne? Proč ne?“ nechápu a uculím se v koutku úst.

„Nesnáším svatby,“ zkonstatuje hořce. Ah pán má taky jakousi slabinu, zřejmě pevné závazky mu nic neříkají!

„Ach tak,“ utrousím pouze a podívám se na Adama, který koukal raději do svého talíře.

„Promiňte, nemyslel jsem to nijak špatně. Samozřejmě svatby a manželství jsou krásná věc,“ omluví se slušně.

„Ale?“ zvednu obočí. Věděla jsem, že jsem strašně drzá a dovoluji si k němu příliš. To je prostě ta moje prořízlá huba po matce! Nemůžu za to!

„Ale neuznávám to,“ odpoví hned a počastuje mě jakýmsi zvláštním výrazem, který jsem u něj ještě neviděla.

„Neuznáváte nebo se bojíte jistého závazku? Či toho, že byste měl jistou slabinu?!“ vyslovila jsem to dřív, než jsem si to stačila promyslet a cítila, jak mě Adam propichuje pohledem.

Alex se zase zasmál, za kterým jistě schovával své rozhořčení.

Kristýno, hoď se do klidu!

„Omlouvám se! Nechtěla jsem znít neurvale! Jen mě zajímal pouze váš názor, ale rozumím. Vám mužům neříká nic slovo romantika a svatba, takže mě omluvte, to ze mě mluví ta romantická duše,“ zahlaholím jak úplně hloupá ženská a udělám ze sebe totální kravku. Doufala jsem, že to tím nějak zamáznu a on si nebude chtít rozmyslet to, aby mě vzal do New Yorku.

„Ne, to je v pořádku. To víte, v našem světě není prostor pro romantiku a svatbu, jak vy sama ráda říkáte. Není to o nás o mužích, je v tom mnohem víc,“ řekne tak tajuplně a já se musela kousnout do jazyka, abych se nezeptala na další hloupou otázku, nebo si do něj nerýpla nějakou poznámkou.

Adam se do toho vložil dalším tématem, a to byly auta!

Jistě! Muži a auta!

Alex se s ním okamžitě pustil do debaty a divila jsem se, že jim horečně Matt nepřitakával. Cítila jsem se jejich konverzací po půl hodině už mírně otrávená a mínila vstát od stolu, ale Alex mě gestem ruky zastavil.

„Rád bych vám něco ukázal,“ pronese významně a já se podívala na Adama, který zvědavě zvedl obočí, „Vašemu manželovi to jistě nebude vadit, že si vás na chvíli odvedu,“ pronese k Adamovi tak významně a Adam nahodí poker face, aby dal najevo, že mu to je jedno, či že mu to nevadí, že mě odvede někam pryč a chce mi ukázat bůh ví co! 

Alex vstal od stolu a já s ním. Gestem ruky mi ukázal ke dveřím, vedoucí z jídelny do útrob domu. Ještě krátce jsem se ohlédla za Adamem, který vypadal vcelku nervózně, ač to na něm na první dobrou nebylo vidět.

Přešli jsme celý dům v tichosti v doprovodu dvou můžu za zády, netušila jsem ani, kdy se k nám přidali. Alex se zastavil před bílými křídlovými dveřmi a otočil se na mě. Ruce měl založené ležérně v kapsách a podíval se na mě zas přes ty své brýle.

„Jaký to je?“ zeptá se s úšklebkem.

„Co?“ nechápu.

„Být mezi dvěma takovými velikány,“ vysvětlí a mělo by jasné, na co naráží.

Na Adama s Mattem.

Ovšem dělala jsem blbou a nakrčila ještě víc obočí.

„Jaký to je zápolit mezi velkým a mocným Al-Sheidem a jedním z nejnebezpečnějších zabijáků na světě, musí to být jistě vzrušující,“ zasyčí Alex a čeká na mou reakci.

„Jo a do toho ještě Vy,“ ušklíbnu se jízlivě. Alexe zřejmě má odpověď neuspokojila, ale rozesmála ho. Netušila jsem, co to znamenalo, ale pak se chopil kliky a my vešli do přítmé dlouhé místnosti.

Alex mi podržel dveře a gestem ruky ukázal, abych šla dál. Nejistě jsem si ho přeměřila, a nakonec vešla dovnitř. Šel hned za mnou a když jsme došli k dalším dveřím, hned mi je otevřel.

Byly tam tmavé schody vedoucí někam dolů. Vedl mě do sklepení?!

„Až po vás, jsem gentleman,“ mrkne na mě provokativně a já se tedy rozešla po schodech dolů, ač jsem měla znatelně nahnáno.

Když jsem sešla poslední schod a já pohlédla před sebe, zatrnulo mi.

Zůstala jsem stát, přikovaná na místě a rychle se podívala na Alexe, který sešel schody a zastavil se vedle mě. Podíval se na mě jistým vítězným výrazem.

„Tohle bude jen mezi námi,“ pronese důležitě.

„Ale proč?“ nechápu a znova se podívám před sebe, kde svítilo pouze slabé světlo, ovšem i přesto bylo vidět sedící tělo člověka na židli.

Byl to Glock.

Svázaný na židli, přes pusu nalepenou pásku a jistě byl v bezvědomí.

Mrtvý nebyl. Zatím.

„Řekněme, že mám jistou slabost pro spravedlnost a tenhle hajzl si dovolil příliš, aby dál běhal po světě, než by na něm byl vykonán trest Unií,“ usoudí vážně.

Slyšela jsem, jak změnil tón.

Už to nebyl ten šarmantní elegán se smyslem pro humor.

Už to bylo jeho pravé já.

V jeho očích se zračilo jisté očekávání a zároveň uspokojení z jeho nadvlády.

Byl jako lovec. Nebo spíše Alfa predátor.

„Takže jak to chceš, poklade?“ zašeptá mi kousek od ucha a mě z jeho oslovení okamžitě naběhla husí kůže.

„Chceš ho zastřelit sama? Nebo bys chtěla, abychom ho mučili?“ dodá hned na to.

Cítila jsem jeho blízkost u sebe a nehnula se ani o píď.

Sledovala jsem bezvládné tělo na židli a úzkostlivě přemýšlela, co by mě uspokojilo víc.

„Chci, aby trpěl,“ pronesu těžce ta slova. Chtěla jsem, aby si prožil tu největší bolest.

Alex se uchechtne a prosmekne se pomalu kolem mě.

 Došel až ke Glockovi a vlepil mu přesnou facku do tváře, aby ho probudil.

„Vstávej ty zmrde, nadešel tvůj čas,“ okřikne ho a Glock se probere z transu.

Začne hučet se zalepenou pusou a vyděšeně se rozhlíží kolem sebe.

Začne ještě víc křičet sám do sebe, když zahlédne mě, jak stojím opodál před ním.

Pomalými kroky jsem se rozešla ještě blíž k němu a zastavila se kousek před ním. Zhnuseně jsem si ho prohlížela a užívala si ten jeho strach, který se mu zračil v očích.

Nebylo to nic než jen strach ze smrti.

Chápala jsem, jak se asi cítil Alex.

Byl to totiž kurevsky dobrej pocit!

Alex se vysvlékl obratně ze saka, které mi pak podal jemně do rukou a ušklíbl se na mě tím svým ďábelským úsměvem. Rukávy košile si začal vykasávat k loktům a já zaznamenala jeho potetované paže. Za celou dobu jsem si toho nevšimla, protože vždy nosil dlouhé rukávy. Na jeho levé ruce se leskly zlaté hodinky a já se divila tomu, že si jde vyloženě ušpinit ruce tímhle póvlem na židli. Ale zřejmě se na to těšil, protože přímo s chutí v očích, začal mlátit Glocka do hlavy svými pěstmi.

Z Glocka tekla krev, odkud mohla a Alex se asi po desáté ráně zastavil.

Hruď se mu zprudka zvedala a pak se otočil na mě, jako kdyby čekal na můj pokyn. Jeho světlá košile byla mírně potřísněna Glockovou krví a já se podívala do jeho očí, ze kterého čiřilo jisté uspokojení.

„Chci, aby křičel bolestí,“ syknu rozhodně a on se podíval na ty dva muže, za mnou, kteří s námi přišli.

Hlavou jim pokynul a oni hned prošli kolem mě.

Alex přistoupil vedle mě a bok po boku jsme pohlíželi na to, jak ti dva začali mučit Glocka. Jeho bolestný řev se linul po celé tmavé místnosti a já pocítila neskutečný nával adrenalinu. Ač jsem si ho přála ho zabít, tohle bylo několikanásobně lepší.

Dívala jsem se na to rozšířenými oči a snažila se zapamatovat ten pocit.

Tu jistou moc! Moc rozhodovat nad něčím životem.

Viděla jsem ty nejrůznější možná zvěrstva, co ti dva prováděli Glockovi a ani jednou se neodvrátila zrakem pryč.

Bylo to krajně zvrácené, nechutné, a ne každý by ten pohled snesl, ale já jsem to hltala.

Byla jsem čistě uspokojená tím, jak trpěl, protože on měl trpět.

Za to všechno! Za Nillimu, za další smrt nevinných lidí, za to, jak se mě pokusil dvakrát zabít.

„Šéfe, už je v bezvědomí, máme ho dodělat?“ pročísne ticho jeden z těch dvou, kdy jsem ani nezaznamenala, že Glock přestal křičet. Zřejmě upadl do jisté bolestné agónie.

Cítila jsem na sobě pohled Alexe a podívala jsem se na něj.

Jeho pohled byl též jistě zvrácený, oči měl decentně přimhouřené a zastřené jistým uspokojením. Byli jsme zřejmě na stejné vlně.

„Chceš ho dodělat sama?“ nabídne mi hrdelním tónem a já pouze přikývnu. On ke mně přistoupí blíž a ruku nastaví směrem k mužům. Jeden z nich si vytáhne z opasku svou zbraň, kterou mu zhurta položí do ruky a Alex mi ji pevně vloží do rukou, když si převzal své sako. Celou dobu mi pohlížel hluboko do očí a nehnul ani o píď.

Pocítila jsem jisté vzrušení. Haló, psychiatrie!

Odvrátila jsem se od něj a zbraň obratně nabila. Přistoupila jsem ke Glockovi a podívala se na jeho zuboženou tvář, která už nebyla ani poznat.

Chtěla jsem pronést jakýsi proslov o pomstě, ale měla jsem naprosto vymeteno v mozku. Místo toho jsem se napřáhla a střelila ho přímo do hlavy. Výstřel byl v té místnosti naprosto ohlušující a možná mi i mírně pískalo v uších, ale bylo mi to jedno.

S naprostým klidem na duši jsem sklonila zbraň a dívala se na ten zbytek těla, co zbylo z Glocka, kterého jsem se celou dobu tak bála.

Bála jsem se, že mě připraví o vše.

A nyní už nemohl.

Otočila jsem se na podpatku a vrátila zbraň zpátky do rukou jeho majiteli. Několika pomalými kroky jsem přešla k Alexovi, který tam netečně stál a pečlivě mě sledoval.

Úlisně se usmíval a v rukách stále svíral své sako.

„Děkuji ti, zřejmě ti dlužím další laskavost,“ opáčím důležitě, se zvednutou bradou.

„Už to tak vypadá,“ usměje od ucha k uchu a obratně se oblékne do svého saka. Poté jsem se rozešla ke schodům, po kterých jsem začala hned stoupat. Slyšela jsem Alexovi kroky za mnou, kdy mi bylo naprosto jasný, že mi čumí na zadek.

Ale nechala jsem to být. Milodar za milodar.

Zhurta jsem se opřela do dveří a vešla do té tmavé místnosti, kde bylo pouze malé okénko a po stranách byly nějaké skříně, kterým jsem předtím nevěnovala žádnou pozornost. Byla to zřejmě nějaká technická místnost.

Než jsem došla k dalším dveřím, Alex mě předběhl a chopil se kliky.

Ovšem neotevřel a podíval se na mě tím svým výrazem. ĎÁBEL.

„Jak jsem předtím říkal, nech si tohle pro sebe,“ zdůrazní.

„Jistě,“ přikývnu rozhodně.

„Ani svému manželovi to neříkej,“ řekne rozhodně a já zatnu čelist.

„Beru na vědomí!“ zdůrazním tentokrát svá slova já. On se pouze usmál a dveře mi následně otevřel. Vešla jsem do prosluněné místnosti a cítila se neskutečně dobře.

Měla jsem o starost méně.

O dalšího nepřítele méně.

O další šanci začít zase žít!