ChatGPT | Mr.Black Její černá duše - 4.kapitola

 

 

 

4.kapitola

 

Když jsme přistáli na letišti v New Yorku, byla jsem extrémně vyčerpaná. Neměla jsem vůbec nic naspáno z předchozích dnů a mínila se okamžitě přesunout na hotel a dohnat spánek. V letadle jsem nedokázala usnout, neustále se mi v hlavě vířily myšlenky z možné zrady Alexe, kdy si chce ukořistit značnou část světa pro sebe.

Nebezpečně se motal kolem mě, a to mi přivádělo značnou starost.

Nechtěla jsem s tím ani s ním mít více společného, než bylo třeba.

Vstala jsem ze sedačky a navlékla se do kožené bundy. Podívala jsem se na Grega, který se se strachem v očích podíval na mě.

Jako by tušil, co ho čeká.

Přes okno jsem si všimla přijíždějících aut. I on zaznamenal auta a hned mu došlo, komu tak patří. Vystrašeně na mě napřímil oči a svým způsobem mi ho bylo maličko líto, ale nebyl to můj problém. Já pouze dělala svou práci, přivezla jsem ho Alexovi, co s ním udělá, už bylo pouze na něm. Sorry!

 

Sešla jsem několik schůdků z letadla a nabrala čerstvý vzduch do plic.

Byla již noc a mírně mě nasvěcovala zaparkovaná auta před letadlem, která měla stále zapnuté motory. Zaslechla jsem, jak se otevřelo několik dveří aut a z nich začali vystupovat Alexovi muži, včetně jeho samotného.

Pomalými kroky došel až ke mně a usmál se jeho typickým úsměvem.

Díval se na mě přes své světle modré brýle, které opět doplňovaly jeho celkový outfit.

„Vítej doma, poklade,“ pronese klidným hlasem.

„Vážím si tvého uvítacího výboru, ale jestli dovolíš, chci se okamžitě přesunout na hotel a jít se vyspat,“ syknu jízlivě a vykročila jsem do strany.

„A mám ti dělat společnost?“ nabídne mi úlisně s pobaveným výrazem.

„Ne, díky!“ odbydu ho zcela okamžitě a nechala jsem je tam vstříc Gregovi.

Ať si s ním dělá, co chce. Co uzná za vhodné

 

Jen jsme dorazili zpátky na hotel, ve kterém jsme bydleli, než jsme opustili New York, rovnou jsme se každý rozdělili do svých ložnic a mínili dospat naši ztrátu spánku. Vysprchovala jsem se, převlékla se do čistého spodního prádla a vzala si na sebe volné triko velkého střihu. Jen jsem ulehla na polštář a zcela okamžitě jsem usnula.

Spala jsem jak zabitá a možná by mě nevzbudil ani konec světa, avšak když se něčí ruce ovinuly kolem mého pasu a přitáhly si mě k teplému tělu, okamžitě jsem se vzbudila.

Zhurta jsem otevřela oči a pohlédla do prosluněného pokoje.

Otočila jsem se a pohlédla na Alexe, který ležel pod mou dekou!

„Co tu kurva děláš?!“ vyjedu na něj zcela okamžitě. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ovšem on si mě pevně držel u sebe.

„Celou noc jsem nespal, tak jsem se přišel přitulit k tobě do postele,“ usměje se líbezně. Cítila jsem jeho vůni a jeho mělký dech na svém krku. Kurva!

„Co je mi kurva po tom, okamžitě mě pusť nebo ti ublížím,“ zavrčím vztekle a on mě nesouhlasně pustil. Ihned jsem vystřelila z postele a pohlédla na něj, jak se na mě díval vítězným výrazem. Pičus jeden, nesnáším ho!

„Vlastně jsem tě přijel vyzvednout, odjíždíme,“ řekne najednou a vytrhne mě z myšlenek, jak bych ho mohla zcela okamžitě zabít.

„Co? Kam jako?!“ nechápu, kdy jsem se zastavila v pohybu.

„Do Tokia,“ pokrčí rameny jakoby nic.

„Nemám čas s tebou jet do Tokia, mám vlastní práci, musím se vrátit do Česka,“ syknu zlostně, ač mi hned došlo, proč asi chce do Tokia.

„Práce počká, nikam ti neuteče, a hlavně by to bylo krajně neuctivé, jedeme totiž na pohřeb. Unijní pohřeb,“ jeho hlas mírně potemní.

„Pohřeb?! Kdo zemřel?“ dělám blbou.

„Mikotto zemřela,“ zaslechnu s jakým chladem to pronesl.

„Co se jí stalo?“ zajímám se hned.

„Zabili ji,“ odpoví Alex neutrálně, kdy si prohlížel svou ruku, jako kdyby měl špínu za nehty.

Zatnula jsem jazyk za zuby a chtěla mu něco říct, nakonec jsem se však otočila na patě a přešla do koupelny.

Chopila jsem se kartáčku a zubní pasty a mínila si vyčistit zuby.

Zaslechla jsem Alexe, jak vstal z postele, přešel za mnou do koupelny a opřel se o futra. Založil si ruce na prsou a sledoval mě se značným zájmem.

Jako kdyby viděl poprvé člověka si čistit zuby.

Vypláchla jsem si pusu, následně si umyla obličej a utřela se do ručníku. Věděla jsem, že na něj špulím zadek v tom tričku, kor když jsem se předkláněla do umyvadla, ale nechtěla jsem mu dát najevo, jak mě úplně vysírá jeho přítomnost. V odraze zrcadla jsem viděla, jak na mě chtivě pohlíží. Otočila jsem se na patě a zpražila ho hnusným pohledem.

„Na co tak čumíš, nikdy si neviděl ženskou?!“ vyprsknu na něj a rozejdu se zpátky do ložnice.

„Viděl, ale na tebe se nemůžu nijak vynadívat,“ přizná bezostyšně.

Obrátím oči v sloup a přejdu ke svému kufru, který byl roztažený na zemi, kdy jsem ho nechala v takovéto poloze, jen jak jsme přijeli na hotel. Vytáhla jsem z něj jednoduché tmavě zelené šaty a mínila se do nich převléknout. Naprosto jsem ignorovala Alexe, otočila se k němu zády a vysvlékla se z trička. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a odhalila mu tak svá nahá záda, kdy jsem byla oblečená jen v kalhotkách. Věděla jsem, že značně riskuji, že kdyby chtěl, rovnou by mě tady ohnul přes postel a vojel mě, ovšem on se nehnul z místa.

Ale pozoroval mě. Pečlivě.

Cítila jsem ten jeho pohled na zádech.

Navlékla jsem se do šatů a zapnula si několik knoflíčků ve výstřihu. Pak jsem se ohnula pro boty, které jsem měla uložené v postranní kapse kufru.

Byly to sandály na platformě. Pohodlné především.

Nazula jsem se do nich a pak se narovnala v zádech.

Podívala jsem se na Alexe, který stál u futer jak přibitý a díval se na mě chtivým výrazem.

„Nejdřív se míním nasnídat a dát si velký hrnek kafe a pak možná, někam pojedu,“ pronesu odtažitě a rozejdu se směrem z ložnice.

Slyšela jsem pouze jeho uchechtnutí a jeho následné odpíchnutí od futer, jak se vydal za mnou.

Věděla jsem, že se z pohřbu nevykroutím, prostě to byla jistá povinnost, museli tam být všichni z Unie, co něco znamenali a uctít tak památku zemřelého.

Stejně tak, jako když všichni přijeli na Adamův pohřeb.

Bože, nesnáším pohřby!

 

                                                                       -

 

Už jsem se cítila opravdu stará, abych tak často lítala letadlem, kor takové dálky.

Nedávala jsem to, vůbec.

Jedinou útěchou bylo to, že jsme letěli soukromým tryskáčem Alexe, kdy měl každý své soukromí v kóji, a tak jsem se mohla v poklidu natáhnout a dívat se na film. Bylo to jako kdybych se měla celý den proválet na gauči u televize, což mi dříve nedělávalo vůbec problém. Ovšem teď jsem se necítila u toho tak uvolněně.

Věděla jsem, že v protější kóji je člověk, kterého nesnáším snad úplně nejvíc a značně mi přidělává starosti. Musela jsem být neustále ostražitá a nedovolit mu, aby se znova ke mně natolik přiblížil, jako dnes ráno.

Jenom ta myšlenka jeho teplého těla, kterým se o mě opřel, ve mně vyvolalo značné chvění, za což jsem se zhnusila sama nad sebou. Fakt jsi narušená, Kristýno!

No a jako na zavolanou se otevřely dveře mé kóje a mezi nimi se objevil Alex.

S úsměvem vešel dovnitř a zavřel za sebou.

Ihned se posadil vedle mě, ruku mi ležérně položil za hlavu a zvědavě pohlédl na obrazovku přede mě. Jako kdyby se nechumelilo.

„Na co koukáš?!“ zajímá se. Naježila jsem se z té jeho bezprostřední blízkosti a už mě tím fakt sral.

„Musíš se na mě tak furt lepit, kurva?! Copak nechápeš, že se mi hnusíš? Nechci, aby ses na mě tak furt mačkal,“ vyjedu hned na něj a odtáhla jsem se od něj do sedu.

Napřáhla jsem se a vypnula obrazovku.

Otočila jsem se na něj přes rameno, abych se mu zlostně podívala do očí.

Ovšem v jeho očích se zračilo jisté pobavení.

„Když si mě líbala, tak mi to nepřišlo, jako že bych se ti hnusil,“ zkonstatuje výsměšně.

„Oh, nedělej si naděje! Řekl si, že chceš, abych do toho dala všechno, tak jsem do toho dala všechno,“ vyvedu ho z omylu.

„Hm, možná bychom si to mohli připomenout, co?“ ušklíbne se vyzývavě a natahoval se pomalu ke mně. Rázně jsem mu strčila do hrudi a tím ho přirazila k sedačce, namířila jsem na něj varovně prst.

„Nepřibližuj se ke mně, ti říkám, varuji tě naposled,“ vyprsknu jedovatě, myslící to naprosto vážně. Bylo by mi jasné, že jeho zabití by byla má smrt, ale lepší TO než s ním cokoli momentálně mít.

Nenechal se však odbýt a čapl mě za ruku, kterou jsem na něj ukazovala prstem.

Snažila jsem se mu okamžitě vzpouzet, ale on mě hrubě přitáhl k sobě a posadil si mě na klín. Bolestně jsem zaúpěla, když mě hrubě chytl na temeni vlasů a jednou rukou mi zpacifikoval ruce, jako kdyby věděl, že bych mu zcela okamžitě šla po krku.

Už jsem se chystala mu dát hlavičku, když v tom přitiskl své rty na ty mé a ihned mi pronikl jazykem do pusy.

Natiskl si mě víc k sobě a svým klínem šel proti tomu mému.

Neubránila jsem se dlouhému výdechu, co mi jeho ústa dovolila, což ještě umocnilo jeho hrubost, kterou mě držel a více hladověji mě líbal.

Snažila jsem se zmítat v jeho sevření, co to šlo, ale bylo mi to prd platné.

Měl až neuvěřitelnou sílu!

Záhy na to pustil mé vlasy a dlaní mi přejel hned k rozkroku. Hmátl mi pod šaty a přejel rukou po kalhotkách. Několikrát mi promnul klín přes kalhotky a zaslechla jsem jeho uchechtnutí.

Zjistil, že jsem byla vlhká. Kruci do hajzlu, Kristýno!

Na to konto mě přestal líbat a odtáhl se ode mě krátce.

Dívala jsem se mu do očí s naprostou zlostí a ztěžka vydechovala dech z plic.

„Budu si tě líbat, kdy jen budu chtít, abychom v tom měli jasno,“ pronese varovně a v jeho očích cosi zažehlo, „A pak, až nadejde ten pravý čas, tak tě ošukám, tak jak si přeju už od samotného začátku,“ dodá smrtelně vážně a já jen suše polkla.

Narovnala jsem se v zádech a zadívala se mu zpříma do očí. Něco ve mně se nedokázalo ubránit tomu, chtít mu pokaždé oponovat.

„Raději chcípnu, než bych měla s tebou šukat,“ procedím skrz zuby a záhy na to z něj slezu, hned jak jeho stisk povolil.

Postavila jsem se na nohy a přešla k okénku, co nejdál od něj.

Utřela jsem si pusu do rukávu a dívala se na něj s jasným odporem.

Alex se pouze usmál, hmátl si po rozkroku, aby si upravil svou znatelnou bouli na kalhotách a pak vstal.

Ještě si přejel po saku a počastoval mě tím svým zářivým úsměvem. A odešel.

Jen se za ním zaklaply dveře, sáhla jsem po polštářku, který byl položený na sedačce a přiložila si ho k obličeji. Začala jsem do něj křičet, abych ze sebe dostala tu čirou nenávist a rozhořčení. Kurva kurva kurvaaaaa!

 

                                                                       -

 

Jen jsme přistáli v Tokiu, dorazili jsme na hotel v samotném centru, kdy jsme se museli bleskově převléknout do smutečního a následně hned vyrazit na pohřeb, který začínal za hodinu.

Rychle jsem se vysprchovala, upravila si vlasy, nalíčila se výraznějším make-upem a navlékla se do černých přiléhavých šatů, které mi končily v půli lýtek. Nazula jsem se do lakovaných černých lodiček s krvavě rudou podrážkou a sbalila si malou kabelku akorát tak do ruky, ve které jsem měla ty nejpotřebnější věci. Rty jsem si namalovala hnědou rtěnkou a do uší ještě dala dlouhé černé náušnice.

Byla jsem oblečená na pohřeb. Unijní pohřeb.

Když mě přišel vyzvednout Emilliano, společně jsme se všichni přesunuli před hotel, kde na nás čekalo několik aut.

Byla jsem neskutečně vděčná, že jsem nemusela sdílet auto s Alexem a on byl plně zaměstnaný konverzací s někým z jeho personálu, a přitom pohlížel do mobilu. Mínila jsem k němu být stoprocentně odtažitá a absolutně se s ním nebavit, pokud možno ho ignorovat. Přežít nějak pohřeb a pak si to zamířit zpátky do Česka, co nejdál od toho bastarda.

 

Auty jsme dojeli až na samotný okraj centra.

Když jsem vystoupila, překvapeně jsem pohlédla na vysokou bránu, která se tyčila přede mnou. U ní stála ostraha a nebezpečně se tvářila.

Přišla mi to jako nějaká vstupní brána do nebe, či ráje.

Byla celá ze železa či oceli, zbarvená do zlatých barev, s detailními výkroji květin. Zařadila jsem se mezi ostatní a pomalými kroky prošla branou do útrob nekonečně dlouhé zahrady.

Byl to jakýsi park, jistě soukromý.

Prašná cesta byla obklopena několika stovkami lampionů, aby bylo vidět na cestu v té černočerné tmě.

Byl to večerní pohřeb, což bylo vcelku překvapující, ale hold jiný kraj, jiný mrav.

S napjatým dechem jsem se rozhlížela kolem sebe a pohlížela na tu krásu upraveného trávníku, přesně zastřižených keřů. V povzdálí bylo typické japonské stavení se zahnutými střechami vzhůru, celé nasvícené obrovskými papírovými lampiony.

Došli jsme až k velkému jezírku, který spočívalo přímo u vysutého chrámu s vyšší věží. Byla to naprostá nádhera.

Vždycky jsem si přála vidět Japonsko, obdivovat jeho krásu a nevšednost a teď tu jsem, za zcela jiných okolností.

Najednou jsem ucítila omamnou vůni, která mě naprosto uchvátila. Ohlédla jsem se za davem lidí proudícím k chrámu a pohlédla na rozkvetlé třesně Sakur, které se tyčily jedna vedle druhé, podél jezírka. Ve větvích stromů byly propletené malé lampionky a nasvěcovaly tak dokonale růžové kvítky stromů.

Vyjeveně jsem se blížila jednomu z těch stromů, který byl nejblíž u cesty a cítila se v naprostém opojení.

Ta krása a čistota těch stromů. Nic krásnějšího jsem dlouho ve svém životě neviděla.

Ztěžka jsem vydechla a sehnula se k zemi, kde byl jeden spadlý celý květ.

Zvedla jsem ho a jemně ho třímala mezi prsty. Musela jsem se tomu usmát.

Usmát se tomu květu ve své ruce.

Otočila jsem se pomalu, shlížející na růžový květ a pak si uvědomila, že jsem měla přihlížejícího diváka.

Stál tam Alex a díval se na mě jakýmsi zvláštním výrazem.

Opojení ze Sakur mě okamžitě přešlo, zahodila jsem ten květ na zem a svraštila výraz do zamračeného cosi. Ráznějšími kroky jsem přešla zpátky k cestě a přidala se k ostatním.

Mezi smutečními hosty jsem našla Emilliana a stoupla si vedle něj. Všichni jsme stáli podél břehu jezírka, někteří především rodina Mikotto, stála v otevřeném chrámu.

Bylo tam asi milion zapálených svíček a přidávalo to tomu smuteční atmosféru.

Alex se najednou objevil po mém boku a stoupl si vedle mě, aniž by se na mě podíval. Naježila jsem se a otočila se ramenem od něj.

Najednou se ozval pronikavý gong, až jsem mírně nadskočila, jak podmanivý zvuk to byl. Do popředí dřevěného mola, která stálo až na samotném jezírku, vyšel jakýsi muž, staršího věku, japonského původu.

Byl oblečený do černého kimona a jeho tvář byla svraštělá smutkem.

Předpokládala jsem, že to byl manžel Mikotto.

Začal něco říkat v japonštině a mnou projelo mrazení.

Ta jejich japonština měla sakra něco do sebe, byl to tak tvrdý jazyk, že i kdyby vám říkala jemná slova plná lásky, znělo by to jako kdyby vás chtěli stáhnout z kůže za živa.

Několik minut tam pronášel slova, až skončil a dlouze se poklonil. Pak k němu přišla mladá žena, která mu do rukou předala jakousi lodičku, kterou následně přenes nad vodu.

Pomalým pohybem položil lodičku s malou krabičkou na ní, na vodu a mírně do ní popostrčil, aby se lodička rozplula vstříc jezírku.

Byl to velice dojemný moment.

V tom se rozezněl znova gong a já znova nadskočila leknutím. Asi jako jediná.

Ovšem gong neustával a v pravidelných rytmech zazníval okolím. Každým přírazem palice o gong, mnou trhlo a v hlavě se mi začaly vyjevovat vzpomínky.

Na Adamův pohřeb.

Jak jsem stála a dívala se na jeho rakev, která zajížděla do suterénu.

-GONG-

Na hromadu kytek, které byly položené všude možně.

-GONG-

Na plačící Evu, plačícího Anguse, plačící mámu.

-GONG-

Na jeho poslední úsměv, kterým mě počastoval naposledy.

-GONG-

 

S úděsem jsem nabrala zprudka dech do plic a cítila slzy, které se mi přehouply na tváře.

Byla jsem si jistá, že už tu nevydržím ani minutu.

Zpanikařila jsem a chtěla už vycouvat z místa, když mě chytl Alex za ruku a přitáhl k sobě.

„Ještě chvíli to musíš vydržet, už bude konec,“ zazní mi jeho slova tiše u hlavy a já se snažila pomalu vymanit z jeho sevření.

Chytla jsem jeho ruku, kterou mě svíral a zaryla jsem mu nehty do kůže, aby mě pustil. Ovšem on nehnul ani brvou a už vůbec mě nepustil.

Každý zvuk toho posraného gongu se mi zaryl do mozku a vyvolával mi neskutečnou bolest, kterou jsem nepocítila tak strašně dávno. Bolestně jsem svraštila tvář a položila si ji o Alexovo rameno, aby mi nikdo neviděl do tváře.

Potlačovala jsem slzy, co to šlo, ale několik z nich mi nezdolně steklo po tváři.

Gong konečně ustal a z pod střechy chrámu se začínaly rojit velké papírové lampióny, které se ve větru mírně vznášely vzhůru k nebesům. Což mě ještě víc dodělalo a věděla jsem, že po tomhle se dalším slzám neubráním.

Vítr se najednou zvedl o to víc a rozfoukal tak květy ze Sakur, které polétávaly mezi vznášejícími lampiony. Bylo to dechberoucí, velice emotivní a sebralo mi to všechny myšlenky v hlavě.

Byla to ta nejsmutnější krása, kterou jsem kdy viděla. Beze sporu.

 

Když bylo po všem, Alex mě stále nepouštěl a pouze jsme se zašli rozloučit s rodinou a krátce se poklonit jejímu oltáři v chrámu. Při odchodu z parku jsem se mínila vymanit už z jeho sevření, které mi začínalo být krajně nepříjemné, protože jsem zase přicházela k sobě. Ovšem on mě nemínil pustit a vedl si mě ke svému autu.

Otevřel mi dveře a gestem ruky mi pokynul nastoupit dovnitř. Tvářil se neústupně.

Zamračila jsem se na něj a vyprostila se z jeho sevření, ale nakonec jsem nastoupila. Sedla jsem si na opačnou stranu sedačky a pohlédla z okénka. Viděla jsem ostatní, včetně Emilliana a dvojčat, jak nasedají do auta, aniž by mě hledali. Jistě věděli, kde se přesně nacházím. Bohužel.

Alex se usadil vedle mě, přesně doprostřed, aby mi byl co nejblíž a nemusel ani nic říkat, auto se rozjelo samo.

„Jsi v pořádku?“ zaslechnu jeho zvláštní tón v hlase, který mu nebyl ani zdaleka podobný.

„Jsem,“ hlesnu pouze a dívala jsem se, jak jsme vyjížděli od parku, přesně na opačnou stranu od ostatních aut. Jeli jsme jinam, což bylo krajně znervózňující.

„Určitě?“ zeptá se a cítím jeho upřený pohled.

„Kam jedeme?!“ zeptám se tím nejchladnějším tónem, který jsem uměla dost dobře.

„Na jídlo,“ řekne jako by se nechumelilo. Aha, na jídlo.

 

Myslela jsem si, že si dělá srandu, nebo to myslel nějak jinak, ovšem my autem zastavili u blízké tržnice v centru. Alex vystoupil a držel mi dveře, abych mohla vystoupit taky. Byla jsem trošku zaskočená tím, kde jsme se nacházeli.

Samozřejmě, ten ruch ulice se mi strašně líbil.

Ta opojná atmosféra, vůně jídla a koření byla podmanivá a chtěla prozkoumat naprosto vše, ale nemínila jsem to tu sdílet s ním.

Alex se rozešel pomalu ke stánkům a já jsem ho tedy následovala.

Zastavili jsme se až zhruba v půli, u malého stánku, kde byly pouze čtyři vysuté židličky u baru, před mužem, který tam něco vyvařoval. Pára z hrnců ho obklopovala a změřil si nás přísným pohledem. Ovšem když zaznamenal Alexe, jeho úsměv se jako by rozzářil a rychle si švihl utěrku přes rameno.

Začal něco povídat v japonštině a Alex se úsměvem k němu rozešel. Podali si ruce a zvučně se pozdravili. Nemohlo mi ujít, že Alex mluvil japonsky. Skvělý! Fakt skvělý!

Alex se usadil na židličku a já hned vedle něj. Muž před námi ke mně stočil svůj pohled a zářivě se na mě usmál. Jak to zprvu vypadal jako nepřístupný tvrdý muž, nyní byl vřelý a milý.

„Tohle je Hatori,“ představí mi Alex muže a mě hned napadlo, zda to není Hattori Hanzo z filmu Kill Bill, kdy vyráběl ty nejlepší katany v celém Japonsku.

Hm, líbila by se mi Katana do sbírky! Tím by se zabíjeli lidi!

„Kristýna,“ řeknu pouze s menším strojeným úsměvem, ovšem jeho úsměv byl tak odzbrojující, že jsem se nakonec zmohla na víc.

„No a co vás sem přivádí?“ řekne Hatori najednou v angličtině a podívá se na Alexe.

„No, co asi?! Přišli jsme na tvůj ramen,“ zasměje se Alex, což už mu bylo zase podobné.

„Ten nejlepší!“ zvolá Hatori hrdě.

„Samozřejmě, ten nejlepší!“ přikývne zvučně Alex a já na něj pohlížela se zvednutým obočím. Celá tahle situace mi přišla nějak osobní, nemohla jsem si pomoct. Hatori se pustil do příprav velkých misek a Alex se na mě podíval.

„Už jsi jedla ramen?“ zajímá se hned.

„Ne,“ hlesnu pouze. Ramen z pytlíku, ano, ale ten pravý, nikdy. Ale přála jsem si to.

„Tak to teprve něco zažiješ,“ zablýskne se mu v očích a já musela několikrát zamrkat, abych se ujistila, zda se mi tato chvíle, tento okamžik nezdá.

Do prdele, co tu vlastně dělám?

 

Ani jsem se nenadála a Hatori před nás položil dvě obrovské misky, naprosto božsky vonícího vývaru. V misce se nacházela hromada nudlí, velká porce zeleniny, obarvené hezky vykrojené vajíčko, sójová omáčka a spousta dalších pro mě cizích ingrediencí.

Málem bych zapomněla na to, jak jídlo pro mě kdysi bývalo opojnou a oblíbenou záležitostí. Nyní jsem pouze jedla, protože to byl poháněcí motor mého těla. Nic víc.

Alex se natáhl před sebe a vytáhl dřevěné černě lakované hůlky z připraveného talířku, které následně pak podal mně.

Děkovně jsem kývla, aniž bych se na něj podívala a pustila se mlčky do jídla.

Blaženě jsem se rozplývala nad chutí té polévky a říkala si, že bych se v tom blahem vykoupala.

Ovšem v obličeji jsem se tvářila furt stejně. Bohatě stačilo, že jsem nechala ujít své emoce na pohřbu. Nemusel na mě ten ichtyl vidět, jak jsem se nyní cítila.

„Chutná vám?“ zvolá na mě Hatori se zájmem v očích. Bylo mi blbé být k němu neuctivá. Ještě mě protne katanou vejpůl.

„Lepší jídlo jsem snad nikdy nejedla,“ odpovím zcela vážně a on se horoucně rozesměje, jako kdybych řekla vtip století.

„Haha, líbí se mi Alexi, schvaluju ti ji!“ obrátí se na Alexe a já se zamračím směrem na Alexe, který se usmíval od ucha k uchu.

Vrátila jsem se pohledem k polévce a byla si jistá tím, že ji nezvládnu dojíst. Byla to na mě obrovská porce. Odložila jsem tedy hůlky a v tichosti počkala, až dojí svou porci Alex, který si to blaženě vychutnával a dával tak obdiv své rozporuplné emoce. Což vlastně dělal velmi často, jen při jiných příležitostech.

Když někoho třeba zbil, zabil holýma rukama, a podobně.

„Tak co, najedla ses?“ zeptá se mě po znatelně dlouhé chvíli. Pouze jsem souhlasně přikývla.

„Dobrá, tak se měj Hatori, ještě se možná zastavím zítra, budeš tu večer?!“ zajímá se Alex a vstal ze židličky. Slezla jsem ladně ze židličky, furt jsem tu byla v konzervativních šatech a podpatcích a zůstala stát.

„Budu, stav se!“ zašvitoří a kývnul mi na pozdrav. Krátce jsem se zdvořile poklonila a pak odkráčela dál od stánku. Alex ke mně rychlejšími kroky přešel a kráčeli jsme společně mlčky zpátky k autu.

Když jsme došli k autu, byla jsem vcelku napjatá z jeho chování, z toho, co mi tu ukázal. Prostě to bylo divný, příliš osobní a já takové věci ohledně něj nechtěla poznávat.

Otevřel mi dveře auta a já se opět usadila až úplně na samotný okraj, co to šlo.

Alex se hbitě posadil vedle mě a auto se odlepilo z místa. Rozjelo se vstříc ulici a já pohlížela na vysoké mrakodrapy, které byly nasvícené různými billboardy a neony.

„Nemusíš se stydět za své emoce,“ řekne najednou zase zvláštním tónem a já po něm hned střelila ostražitým pohledem. Zavánělo to příliš osobní konverzací.

„Nestydím se za své emoce. Jen jsem se nechala trochu unést, nic víc,“ řeknu jedovatě.

Alex se ke mně naklonil a já z něj zase cítila jeho vůni.

Ztěžka jsem se nadechla.

„Polib mě,“ řekne tak měkce, ačkoli to byl jasný příkaz. Zamračila jsem se.

„V žádném případě,“ vyprsknu.

„Polib mě, nebo to udělám já a nebudu se držet zpátky,“ zazněl jeho varovný tón. Kurva!

Ač neochotně a otočila jsem se až k němu, abych ho políbila.

Políbila jsem ho na rty, ale nedala si na tom vůbec záležet.

„Kristýno,“ sykne netrpělivě a vyzdvihne si mě obratně na klín.

Zaboří mi ruce do vlasů a políbí mě znova.

Jazykem mi pronikne do úst a hladově se mi jím motal kolem mého jazyka.

Bral si, plenil a dobýval.

Ruce jsem vzdorovitě držela na jeho ramenou, tlačila na ně a snažila si ho nepřipustit k tělu. Ať si mě teda líbá, když to chce a já budu myšlenkami někde úplně jinde.

Dál mě jednou rukou vískal ve vlasech a tou druhou mi přejel po zádech až na můj zadek, kdy mě za něj hrubě chytl a přitiskl si mě tak na jeho klín.

Zatlačila jsem mu vzdorovitě na hruď, abych mu dala najevo svou nevoli, ač to bylo naprosto k ničemu.

Chytla jsem ho silně za krk a tím ho dostala od svých rtů.

Zlostně, přímo nenávistně jsem pohlédla do jeho očí, která žhnuly nezkrotným chtíčem.

Nějak jsem podvědomě tušila, že stačí málo a fakt mě tu znásilní.

Bylo mu jedno, že vepředu je řidič a všechno by slyšel, nebo viděl ve zpětném zrcátku.

Zopakuje můj chvat a chytne mě silně pod krkem.

Zalapala jsem po dechu a zesílila tak svůj stiskl kolem jeho většího krku.

Zmáčkla jsem mu silně ohryzek, ovšem jeho to ještě víc rozpálilo. Přejel svou rukou přes mé šaty a začal mi je vyhrnovat obratně nad zadek.

V duchu jsem začínala panikařit, ale nemínila jsem ustoupit v očním kontaktu a vzájemném škrcení.

V hlavě mi hučelo a zároveň ve skrytém podvědomí duše jsem měla chuť ho doopravdy zabít.

Mínila jsem ho zardousit vlastníma rukama.

Chytla jsem ho i druhou rukou pod krkem a opravdu ho začala škrtit. Ovšem on pokračoval dál v mém odhalování rozkroku a najednou jsem cítila jeh studené prsty v mém klíně.

Obratně překonal látku kalhotek a zhurta pronikl do mě prsty.

Zalapala jsem po dechu, a ještě víc přitlačila na jeho krk.

V tom mě pustil kolem krku a odstranil hrubě svou rukou mé ruce, které mu vytlačily jistý otisk na kůži.

Nenáviděla jsem ho!

Hýbal ve mně prsty a já se chtě nechtě prohnula mírně v zádech.

Nenávidím ho!

Ihned si mě k sobě přitáhl a začal mě znova líbat, zrovna když nabral dech.

Nená-…ne-…

Přecvakla jsem na jakéhosi autopilota, protože vím, že za normálních okolností, bych to nikdy v životě neudělala, ale nechala jsem se jím unést.

Zhoupla jsem se v bocích a víc se přitiskla na jeho dlaň v mém rozkroku. Chtivě jsem ho začala líbat, přímo hladově a slastně vydechla, když svými prsty ve mně přidal na rychlosti. Volnou rukou mi přejížděl po prsou a několikrát je pevně zmáčkl.

Cítila jsem, jak moc jsem byla mokrá a toužila po tom slastném pocitu, který ve mně jisto jistě vyvolával.

Odvrátila jsem se od jeho rtů a mírně se zdvihla na kolenou.

Rukama jsem mu sáhla k pásku kalhot, který jsem mu začala obratně rozepínat. Hruď se mi rychle zdvihala roztoužením a ruku jsem vecpala do jeho naditých kalhot.

„Poklade,“ vydechne vzrušeně, když jsem jeho penis promnula v ruce, „Chci tě ošukat, hrozně moc, ale ne tady v autě,“ vydechne vzrušeně.

„Drž klapačku,“ syknu netečně a vyndám mu penis z boxerek.

Nastavila jsem si ho do klína a jedním tahem jsem si stáhla kalhotky na stranu.

Nasedla jsem na něj zhurta a ostře, ale vůbec mě to nebolelo, protože už jsem byla tak připravená, že to byl naprosto hladký vstup.

Zhoupla jsem se v bocích a chytla se opěrky za Alexovou hlavou, abych umocnila ten průnik ještě víc.

Alex hrdelně zavrčel a dal mi hned své ruce na boky.

Začala jsem ho hned znova líbat a rozjela se v naprosto šíleném tempu. Obemkl mi své ruce kolem celého těla a napnul se, aby do mě mohl přirážet ještě víc. Vzdychla jsem mu vzrušeně do pusy a cítila, že už dlouho to nevydržím.

Záhy na to mnou projela naprosto šílená vlna orgasmu.

Přišlo mi, jako kdyby mi v těle explodovaly všechny buňky mého těla, znova se obnovily a pak vybouchly znova.

Byl to naprosto opojný pocit, který jsem nepocítila opravdu dlouho.

Vznášela jsem se v jiné dimenzi a cítila, že Alex též vyvrcholil. Zadušeně se mi opřel tváří do ohybu na krku a prsty mi zaryl do kůže na bocích. Zmítal se v drobné křeči, než z něj přešel všechen ten opojný moment.

Trvalo jen pár vteřin, než jsem si uvědomila celou situaci a hned z něj slezla zpátky na sedačku a vydýchávala to, co právě proběhlo. Sakra…do prdele práce!

Stáhla jsem se do sedačky, narovnala se v sedu a semkla stehna k sobě.

A mínila je tak nechat zase hodně dlouho!

Pohledem jsem střelila k řidiči, který se tvářil naprosto neúčastně, za což jsem byla strašně ráda.

Vnímala jsem Alexe vedle sebe, jak se upravil, schoval vše do kalhot a pobaveně se uchechtl. Ignorovala jsem to. Nechtěla jsem se na něj ani podívat.

Byla jsem zhnusená sama sebou, cítila se nepatřičně.

Když jsme zaparkovali v garážích pod hotelem, hned jsem vystřelila z auta a štrádovala si to k výtahu, abych mohla zapadnout na pokoj.

Samozřejmě to by nebyl Alex, který mě dohnal a nastoupil se mnou do výtahu. Zmáčkl své podlaží, to nejvyšší a já zmáčkla čudlík zhruba v polovině.

Nastalo naprosté ticho a hrála jen nějaké monotónní hudba výtahu.

Krve by se ve mně nedořezal…

Cítila jsem se pod jeho drobnohledem a mínila se okamžitě umýt a smýt ze sebe ten debilní pocit.

Když konečně cinklo mé podlaží a výtah se zastavil, už jsem vykročila, abych vystoupila, avšak Alex si mě stáhl k sobě.

„Nikam nejdeš,“ zahřmí mi u ucha, „Vydupala sis sex v autě a teď to bude po mým,“ usměje se ďábelsky a mě polilo horko. Nebyla jsem schopna na to jakkoli zareagovat a výtah se zase zavřel a zamířil do Alexova podlaží.

Jen se dveře výtahu otevřely, Alex vystřelil vstříc ke svému apartmá a jen se za námi zavřely hlavní dveře, znatelně mě o ně hrubě přirazil a začal zase líbat.

Mínila jsem se mu vzpouzet, ale ruce a nohy jsem měla najednou jak želé.

Instinktivně jsem mu dala ruce na ramena a přitáhla se k němu.

Vyzdvihl si mě na sebe za zadek a já se k němu přitáhla, kdy jsem mu nohy obtočila kolem pasu. Obratně s námi přešel do své ložnice, kde mě nedbale pohodil do velké postele.

Ihned mi stáhnul kalhotky a pak mi pomohl svléknout se z šatů.

Dívala jsem se na něj v té tmě pokoje, kdy ho decentně ozařovala světla z protějších budov. Chtivě na mě pohlížel a pečlivě vstřebával každou moji křivku těla.

Vysvlékl se za saka, stejně jako ze zbytku oblečení, až přede mnou stál zcela nahý.

Jak pohlížel on na mě, tak jsem se dívala já na něj, na to jeho ďábelské tělo, potetované ruce a ramena, kdy mu tetování končila na prsou.

Byl jsem si stoprocentně jistá, že tohle nebylo peklo, ale naprostý očistec!