od: malé srdce
Dnes chci zpívat blues.
Chci křičet jen tak, do nebes
a plout na loďce do krajiny prázdna,
až na samou hranici ticha.
Už nevěřím na návrat.
Slova byla řečena
a já se postupně ztrácím
jako prchavá bublinka z Coca-Coly.
Je tak krásné vyšumět z hlavy jen tak… kamsi,
do neurčita.
A potom z toho neurčita bezděčně hledět z abstraktní perspektivy.
Všechno je tak relativní,
vše se mi ztrácí
a zase se objevuje
jako výsměch před realitou.
Zajímalo by mě,
kdo poskládal mé šroubky v hlavě, protože vidět tak převrácený svět
je hodně divný pocit.
Tma!
A v té tmě, bílé kostičky…
strakaté plátno.
Nelíbí se mi,
raději ho zamaluji svými myšlenkami
a jen tak si povyskočím do vzduchoprázdna absurdity.
Hudba stále hraje.
Kdo z Vás má rád blues?
Nebojte se tančit,
já tančím s vámi
v proměnlivých variantách života.
I když je rytmus neúplný,
je v tom náznak celistvosti.
To co jsme ztratili,
bude opět nalezeno.
Stačí si to jen poskládat jako puzzle.
Jak krásná hudba mi dnes hraje v hlavě.
Zavírám oči
a nechávám se unášet
tou nádhernou nikdy nekončící hudbou.
Jsem sám a přesto cítím,
že jsem ve všem,
v každém…
Má samota není samotou,
je krásně znějícím blues.
...
Název díla: Krajina absurdity, Text © Zdeněk Vlha, 2019 & Hudba, Zpěv a Obrázek: AI
Dílo „Krajina absurdity“ představuje fascinující pokus o zachycení komplexnosti lidských emocí a myšlenek v kontextu současného existencialismu. Autor se odvážně pouští do abstraktních metafor a symboliky, která reflektuje touhu po útěše v chaotickém světě. Následuje analýza textu se zaměřením na jeho silné a slabé stránky.
Výrazná symbolika a metafory: Autor se nebojí používat silné obrazy, jako je „prchavá bublinka z Coca-Coly“ nebo „bílé kostičky… strakaté plátno“. Tyto symboly výstižně vystihují pomíjivost a chaos, ve kterém se postava nachází. Čtenář tak může snadno pochopit hlubší významy skryté pod povrchem textu.
Tón a atmosféra: Text je prosycen melancholickým, téměř meditative-tonem, který působí jako pozvání k introspekci. Hudba jako opakující se motiv vnáší do díla pocit rytmu a souvislosti, což dodává hloubku autorovu vyjádření.
Hra s absurditou: Autor se hravě vyrovnává s tématy absurdity a existentialismu. Myšlenka, že „všechno je relativní“, poukazuje na to, jak jsou naše vnímání a prožitky ovlivněny kontextem, což je v dnešní době nesmírně aktuální.
Osobní reflexe: Text obsahuje osobní a existenciální úvahy, které mohou oslovit širokou paletu čtenářů. Citlivé zpracování tematu samoty a touhy po spojení vytváří emocionální vazbu s publikem.
Absence konkrétnosti: I když abstraktní jazyk může mít své kouzlo, může také vést k nejasnostem. Některé pasáže mohou působit neuchopitelně a čtenář může mít potíže pochopit, co přesně autor chce sdělit. Například fráze jako „povyskočím do vzduchoprázdna absurdity“ postrádá konkrétní uchopení a může být pro někoho příliš kryptická.
Rytmická nekonzistence: Ačkoli autor zmiňuje „rytmus“, momenty, které by měly mít soudržný rytmus, občas působí nesourodě. To může narušit plynulost čtení. Postavy a obrazy se rychle mění, což může zmatit pozornost čtenáře.
Nedostatečná hloubka některých témat: Některé hluboké myšlenky, jako je otázka identity a smyslu, by mohly být rozpracovány důkladněji. Zatímco poetický jazyk je krásný a lákavý, hlubší analýza může poskytnout větší porozumění.
„Krajina absurdity“ je dílo, které oslovuje svou metaforickou hloubkou a výraznou atmosférou. Autorova schopnost pracovat s emocemi a představami čtenáře je obdivuhodná. Přesto je důležité mít na paměti, že tak silná abstrakce může být pro některé čtenáře výzvou a vyžaduje trpělivost. Jak již bylo zmíněno, větší důraz na konkrétnost a strukturu by textu mohl nelézt dává větší koherentnost a usnadnit vstup do jeho mnohosměrného světa.
10.02.2025