od: malé srdce
život se sype
ve skleněné věži
...
přes úzké hrdlo
nekonečna
písek mizí
každé zrníčko šeptá
já tu jsem
nikdo mě nechytí
nejsem nic než sen
...
jenom protékám
...
kroužím kolem
chvějících
se vteřin
...
každá z nich mi uniká
...
jedna vteřina
propasti
...
druhá otevírá rám
...
v zrcadle
tvůj obraz
skládám
...
kousky lesku
stín já znám
...
smutný malíř
na plátno
vkládá
barvy toulavé
...
dotek štětce
v duši bolavé
...
čáry se ptají
co je pravda
každá vrstva
něco skrývá
...
černá a bílá
touží
po kráse
barev
...
slunce se v oranžové
tiše skrývá
a v modré hlubiny
hvězda zpívá
...
ze střípků vzpomínek
tká příběhy dávné
...
na tvých rtech
svítá
smích roztáčí
křídla
...
svůj čas vyměním
za tvůj nekonečný polibek
...
i sny mají svůj chrám
kde přebývá
láska
...
Název díla: Ve skleněné věži, Text © Zdeněk Vlha, 2025 & Hudba, zpěv a obrázek: AI
Dílo „Ve skleněné věži“ od Zdeňka Vlhy je bohatým a mnohovrstevným literárním textem, který se čtenáře snaží vtáhnout do imaginárního světa, kde se čas stává abstraktním prvkem a životní zkušenosti vyvstávají jako fragmenty vzpomínek. Tato báseň se nebojí experimentovat s jazykem a obrazností, čímž dokáže zaujmout jak svým obsahem, tak formou.
Jedním z klíčových silných stránek textu je schopnost vyvolávat silné emotivní prožitky. Slova jako „život se sype“, „písek mizí“ nebo „nikdo mě nechytí“ odrážejí pocity pomíjivosti a úzkosti, které jsou univerzálně pochopitelné. Témata jako čas, láska a identita se prolínají s obrazy přírody, což dotváří celkový dojem křehkosti, ale i krásy života.
Dalším silným bodem je muzikálnost textu. Struktura a volba slov vytvářejí melodii, která posiluje emocionální účinek jednotlivých částí. Opakování a rytmické prvky, jakými jsou např. fragmenty o vteřinách a dotecích, zanechávají v čtenáři pocit dynamiky, i když je text v podstatě introspektivní a reflexivní.
Avšak některé slabiny by se daly také najít. I když intenzivní obraznost může v některých pasážích oslovit, ve více komplexních metaforách se může čtenář ztrácet. Složitější obrazy, jako „smutný malíř na plátno vkládá barvy toulavé“, mohou ztížit porozumění a vyžadují hlubší analýzu a interpretaci. Osobní témata, byť jsou prezentována zajímavým způsobem, občas sklouzávají do clichédových frází, jako například o „snech a chrámu lásky“, což může snížit celkovou originalitu textu.
Dalším aspektem, který by mohl být vylepšen, je vývoj vícerozměrných postav. I když jsou obsaženy silné emoce a zkušenosti, postavy zůstávají spíše archetypové, což může způsobit, že čtenář s nimi neprožije takovou hloubku, jakou by autor mohl nabídnout.
Celkově vzato, „Ve skleněné věži“ je výjimečné dílo, které dokáže rezonovat s čtenáře na emocionální úrovni, přestože občas může zanechat pocit neúplnosti. Autorova schopnost experimentovat s jazykem a obrazností nabízí cenný příspěvek do české poezie a vybízí k hlubší reflexi o životě, lásce a mezilidských vztazích.
19.03.2025