ChatGPT | Svobodná věda (I/11)

11.

Minule: Jarten se radí s biskupem Klimotou v Barnu a je mu doporučen pobyt v klášteře v Rakratu.

--- --- ---

Věže klášterního kostela v Rakratu se tyčily nad krajinou, jemně pršelo, Jarten prošel bránou a ohlásil se na vrátnici. Během několika minut přišel mnich, který ho odvedl do ubytovacích prostor kláštera, vysvětlil mu vše potřebné a přidělil Jartenovi celu s prostým lůžkem, stolečkem a skříní. Jarten osaměl, sedl si na postel a chvíli se modlil. Potom dal svůj nicotný majetek do skříně a vyšel na chodbu.

Strávil nějaký čas procházkami po klášterním areálu. Déšť ho brzy zahnal do kostela, který byl velký a pěkně, byť střízlivě, zařízený. Přišel k němu jeden mnich a řekl mu, že ho má odvést za opatem. Prošli chodbami u kostela a pak byl Jarten zanechán sám v malé místnůstce kanceláře opata Yzmita. Opat, člověk mohutné postavy, vešel a pokynul Jartenovi rukou.

„Zdravím vás, bratře Jartene, přišel jste nás navštívit?“

„Přišel jsem do vašeho společenství hledat odpovědi na otázky své víry a kněžského působení.“

„Potom doufám, že zde své odpovědi najdete. Žijeme prostým životem, modlíme se, pracujeme, věnujeme se rozjímání. Budete považován za našeho hosta, který se může podílet na životě společenství podle svých možností a schopností. K modlitbám zvou zvony, brzy si zvyknete na pravidelný rytmus. Doporučuji vám, abyste se nějak zapojil i do pracovní činnosti bratří. Je to pro následující rozjímání povzbudivé, pokud si protáhnete tělo. Bratři vám řeknou, co byste mohl dělat.“

„Děkuji vám, bratře opate, budu se snažit zapadnout do společenství, abych nepůsobil nějaké mrzutosti.“

„Žádné mrzutosti působit nebudete, jste kněz, víte, jak se máte na posvátné půdě chovat. Pokud budete cokoliv potřebovat, přijďte za mnou, moje dveře jsou otevřené pro všechny bratry i hosty kláštera.“

Jarten se vrátil do cely a pobyl tam až do poledne, kdy se konala modlitba a potom následoval oběd. Bratr převor s ním pak probral možné zapojení do práce, Jarten si vybral práci na zahradě.

Ze začátku si Jarten musel zvykat na prostředí kláštera, bylo mu však lehko u srdce, cítil, že odpovědi na jeho otázky jsou na dosah. Když byl už smířen s klášterním životem, přišel problém, který nečekal. Zdál se mu neobyčejně živý sen. Žena v dlouhých, větrem rozvlněných šatech stála před ním a dívala se na něho přísným pohledem.

„Kdo jste, paní?“ zeptal se Jarten.

„Já jsem život světa, ty mne neznáš?“

„Ne, neznám.“

„Říkají mi různě, někteří Živa, jiní Jasna. Bdím nad živými tvory a jsem lidem na dosah v jejich trápeních.“

„Vy jste bohyně Jasna?“ zeptal se vyděšený Jarten.

„Proč tě to tak děsí, člověče?“

„Já věřím ve Velkého Tvůrce, nevěřím v bohyně.“

„Moje existence není závislá na tvé víře,“ řekla Jasna a usmála se.

Jarten nebyl schopen slova.

„Bojíš se mě? Neboj se, ctiteli Otce vesmíru, nebudu tě trápit. Pouze ti musím předat důležité poselství. Pamatuj si: je třeba vytvořit iluzi člověka, který má na rukou krev. Jedině tak může skutečný člověk ujít pronásledování.“

„Komu to mám říci?“

„Až toho člověka najdeš, pochopíte oba, že je toto poselství určeno jemu.“

Jasna rozpažila ruce, látka šatů v dlouhých rukávech spojených s pláštěm na zádech bohyně vypadala jako andělská křídla. Jasna se opět usmála a zmizela, Jarten se vzbudil zpocený a vyděšený.

Sen se opakoval v drobných obměnách každou další noc, klid, který poskytoval klášter, byl ten tam. Jarten se opět cítil mizerně, nemohl se na své rozjímání soustředit. Zahrávala si s ním vyšší moc, kterou on vždy popíral. Nevěděl, jestli má věřit zjevení, nebo to vše považovat za noční můru. Místo spánku se raději věnoval modlitbám, vždy však nakonec unaven spánku podlehl a sen se opakoval, nebylo úniku.