od: Tomcat
Někdy se to tak stává…
Netopýr vymotá z hrdla klubíčko strachu z hrdla
a vtáhne si ho do svého obydlí mezi prasklinami staré věže,
aby se jím týden živil, ohlodával ho jako kost.
Slunce se táhne na provázku za skvrnitou zádí kosatky,
mizí pod vodou a stává se slanou kouli obklopenou rybkami – přísavníky.
Pružinka v ústech se natahuje a dřevěný vlčci se otáčejí, ale nic se mi nedaří říct.
Imaginární přítel za slunečného dne zůstává bez stínu
a já mu nenápadně půjčím pár kousků z koruny mého stromu.
Loutka si pořizuje břichomluvce, plechový bubínek tříletého chlapce.
Vnější lhostejnost vede k překážkám.
Světlo zhasíná, ale kdo ho prosil, aby zhaslo napořád.
Zajíci překračují brod, cítíce nebezpečí s pachem člověka.
A občas jsou básně jako rýhy na zdech a ptají se:
Kdy ses stal tak malým a pichlavým, indiáne.
Kde jsou tvé šípy a odvaha.
Jen pokrčím rameny a zalezu pod stůl, žít v jiných světech vynořujících se z temnoty.
Bojovat pod praporem Marsu a lámat krásu z Venuše
Dotek dvou planet nejmonstróznější a nejpozoruhodnější dědictví,
které zůstalo v nepozorovaném gestu.
Obrázek vytvořen AI
Dílo „Vlček“ se vyznačuje rafinovanou hrou s obrazotvorností a jazykem, který je jak surrealistický, tak i nostalgicky introspektivní. Autor přivádí čtenáře do světa osobních myšlenek a emocí, které se proplétají s přírodními a náboženskými motivy, čímž nabízí rozmanité možnosti výkladu.
Silné stránky tohoto textu spočívají především v jeho jazykové preciznosti a schopnosti evokovat obrazivost. Metafory, jako je „klubíčko strachu“ nebo „slunce se táhne na provázku“, zanechávají v čtenáři silné emocionální vjemy a podněcují k zamyšlení nad hloubkou lidských pocitů. Obraz netopýra v interakci s hrdlem, kosatkou a rybkami dokazuje autorovu citlivost k přírodě a také jeho schopnost kombinovat prvky, které navozují pocit tajemství a přemýšlení o vztahu mezi člověkem a přírodou.
Další silnou stránkou je nápadité použití symbolů a obrazů, které se zcela vyhýbají banalitám. Například má v textu prostor imaginární přítel, načrtnutí břichomluvce a plechového bubínku, všechno to vytváří atmosféru snu, kde se realita a fantazie sbližují. Tato synergie mezi realitou a imaginací je pro čtenáře podnětná a podněcuje k hlubšímu zamyšlení nad tématem identity a duševního prostoru.
Na druhé straně však může někomu text připadat poněkud neuchopitelný, což je slabinou, jíž se literatura s takovou stylistikou čelí. Abstraktní prvky a surrealistické obrazy mohou vytvářet dojem chaosu; některé pasáže se zdají být spíše volně navázané, než aby tvořily jasný a soudržný narativ. To může vést čtenáře k pocitu ztráty, místo aby je prováděly hlubokými myšlenkami.
Další slabinu představuje absence jasné narativní linky. I když surrealismus a abstraktní vyjadřování mají své fanoušky, mnozí čtenáři touží po příběhu, po motivaci a cíli. Bez těchto prvků se někteří mohou cítit odříznutí od autorova záměru a zprávy.
Celkově lze dílo „Vlček“ hodnotit jako fascinující příklad současného poetického vyjádření, které je silné ve svých obrazech a emocionální hloubce, ale nedostatečně výkonné v oblasti soudržnosti a srozumitelnosti pro širší čtenářské publikum. Autor jasně ovládá jazyk a své literární dovednosti, zatímco čtenáře vyzývá k důkladnému zamyšlení nad tematickými prvky textu.
12.04.2025