Nihilistické rozpoložení

Stíny se plouží a já ve svém nihilistickém rozpoložení z nich nemám pražádný strach.

Prázdnota ve mně je stejná jako prázdnota vně.

Nemám potřebu už cokoliv řešit.

Když jsem nucený jednat, tak jednám, ale vše jde jaksi mimo mne.

Stále častěji si všímám, jaké osvobozující je být prázdným.

Nic nechtít, po ničem netoužit.

Dívám se na věci okolo mne a zůstávám tím pohledem neposkvrněný.

Nechávám se unášet prázdnotou věcí…

A přesto, dokonce i v té prázdnotě si všímám krásy rozkvétajících květů,

nádheru náhodného přeletu ptáka nade mnou,

zapomenutou slzu na cizím kabátu.

A z oněch iluzorních krás okamžiku,

maluji své sny tmavou tuží zašedlých vzpomínek,

kdy jsem ještě něco cítil.

Když se nyní dívám na krásu,

prostě se dívám

a když se směji,

tak se prostě směji,

a když pláču, tak pláču.

A slzy jsou pro mne to samé, jako kapky deště nebo ranní rosy.

Vše splývá v jediném zachvění a v tom zachvění je celá má věčnost.