Cesta do nebe

 

 

Levá střídá pravou jak stoupám.

 

Boty nemám,

necítím…takže nemám.

 

Míjím čtvrté plíce a první tělo

„Vzdal to brzo, srab…“

 

Jdu dál.

Bolí to,

bolí to uvnitř.

Pálí, svírá…

padám na kolena.

Plamen mi sžírá útroby.

„Pryč s tím“

Plivu plíce…

A nejednou mám sílu,

druhý dech.

 

Zvedám se a stoupám.

Tělo vlevo, vpravo…vedle ve škarpě.

„Pche…slaboši!“

 

Nohy nemám,

necítím…takže nemám.

 

Těla jsou všude,

prázdná,

bez očí.

Podezřívám sedícího krkavce.

Halí mě chlad,

chlad mrtvol tlejících jak listí.

 

Lezu dál.

Prsty mi chřadnou a za nehty ulpívá mi cizí maso.

Ten puch mi žere mozek,

ztrácím žaludek i střeva.

 

Ruce nemám,

necítím…takže nemám.

 

Plazím se jak voják zákopem,

mlha ustupuje,

těla mizí.

Sem tam jen zapomenutá kost.

A já…

 

Už ani ty kosti nemám,

necítím…takže nemám.

 

Silou vůle plynu vpřed,

nesmím se zastavit,

vzdát to.

Nejsem jako oni,

nejsem srab.

 

„Lez!“

.

„Život nebo smrt!“

.

„Lez nebo chcípni!“

 

 

A pak…

 

Sklání se nade mnou vrátný v kostkované košili.

„Brý ráno!“

(stupidní úsměv ve tváři.)

„Máte vstupenku?“

 

Mlčím,

v duchu však nadávám na jeho humor.

„Blbý žerty.“ prohodím.

 

On však zamkne bránu,

spolkne klíč

a pokojně odchází.

 

Dívám se za ním.

„Otoč se! No tak! Otoč se!“

…Nic…

 

Z posledních sil se dostanu k bráně

je černá…kovaná

 s nápisem:

„Bez srdce vstup zakázán.“

 

Srdce nemám,

necítím…takže nemám.