Poslední slova

Tak je to tady. Konec příběhu. Jedna věc je vždycky zvláštní… Pokaždé lidé chtějí, aby příběh dopadl šťastně. Přeskakují řádky, někteří dokonce stránky knih. Zatrpkle sedí v posteli s přesvědčením, že nebudou-li myslet, nebudou-li žít, překonají útrapy dnešních dní. Překonají to nekonečné čekání, jakoby snad čekali na zázrak. Všichni tak netrpělivě ťukají prsty do stolu a neví, co můžou udělat proto, aby tady už byl ten kýžený konec. Zasloužené šťastně až do smrti. Nebo má-li být konec zlý, ať je to tu co nejdřív. Aby mohli konečně odejít. Aby mohli v klidu ulehnout a nemuseli čekat na další nejasné jitro.
Konec je tu. A panebože, dopadlo to jak nejlépe mohlo. Všechno je dokonalé. Princezna jde uličkou kostela za svým princem, děti našli svojí matku, ubohý dobroděj nalezl štěstí a radost, zkrátka příběh končí a není člověka, jež by si z příběhu neodnesl něco dobrého. Zní krásná, tichá hudba. Tóny jen tak lehce kloužou po stěnách, dávají barvám lehce růžový odstín až se nakonec zmocní celé scény a vše ostatní je jen tichý tanec, který podtrhuje kouzlo. Všechno je zkrátka… Perfektní. A člověk si to najednou uvědomí…
Je tady poslední píseň a příběh končí.
Poslední věta, poslední pohled, poslední myšlenka a na všechno je najednou tak málo času. Až ta píseň dohraje, je jedno jak byl konec krásný, příběh je u konce a tak i ty nádherné, tiché melodie, úsměvy, všechna radost odejde s tím. A pak je zase na chvíli tma. A člověk sedí a přemýšlí. O čem to vlastně bylo? Co teď cítím? Smutek. Stesk. Ale ne po konci, ale po příběhu, který ho minul jen sotva s povšimnutím, jako by nic jiného než těch posledních pár vteřin neexistovalo. A najednou člověk lituje, že neprošel celou tu cestu po vlastních nohou. Že si neužil zelené louky i kameny. Květiny i bláto. Slunce i déšť. Protože na konci toho všeho, ať už dobrého nebo špatného, na konci nezbude nic, jen ta cesta a její příběh. A nebudeme-li žít, ale jen přežívat v nedočkavé touze dojít na její okraj, pak také můžeme na konci zjistit, když všechno utichne a nastane tma, můžeme zjistit, že nemáme ani ten příběh…