Psí oči

V čekárně u veterináře - přímo naproti mně - seděl na lavici malý pejsek. Vedle něj byly dvě ženy, každá z jedné strany.

Měl nádherné oči a nebylo v nich vidět nic negativního, možná jen malá úzkost. 

Říkala jsem si: Je to ještě štěně? S čímpak tu asi je? Nevypadá, že by to bylo něco vážného. 

Upíral na mě ty své krásné oči a já se musela usmívat. Jedna z žen se mi drobně pousmála naproti. 

Když odešli do ordinace, čekala jsem dál a poslouchala hovor ostatních majitelů pacientů.

Jsou tam docela dlouho, řekla jsem si pro sebe. 

Konečně se otevřely dveře a já se dívala, abych se mohla s tím pejskem rozloučit pohledem. 

Jedna z žen ho odnášela v náručí - celého zabaleného v dece.

-

Teď, o den později, pořád vidím jeho oči, jak na mě hledí z protější lavice. 

V mysli mi vytanul konec té známé věty: … protože nikdy nevíš.

 

……………………………………………………

 

Kadáver

 

uložili psí tělíčko

do mělkého hrobečku

do hloubky srdce

zasadili 

s něhou a nadějí

s jakou se sází květiny

a jeho oči vyrostly

do nočního nebe

plného hvězd

tam, mezi nimi 

nepoznáš rozdíl

září stejně