Jan Honza - den šestý

_________________________________________________________________
_6_______________________________________________________________
Včera jsem musel žehlit. Netrvalo to tak dlouho, součástí
nynějšího večera mělo být na programu více velkolepé představení.
O tom jsem však zatím neměl ani potuchy. Sluníčko se na mne
mračilo za mraky, tak jsem je musel rozehnat po čele do nikam.
Vybalila na mne, že ve skutečnosti to už po osm nedělí nedostala.
Zeptal jsem se jí, jestli si ze mne střílí. Namísto odpovědi
obrátila list, že by to se mnou chtěla koulet i dál. Svých pět
švestek, že si už sebrala. Nevěděl jsem co říct, tak jsem ji
přijmul do své náruče. A už se jí koulel hrách po tvářích a
solila můj i svetr. Vločky se pomalu rozpouštěly v jejich
pramenech a mezi jejími vzlyky bylo slyšet i trávu růst. Byli
jsme uprostřed nočního sídliště jako dva trosečníci. Ale zkusil
jsem ji ještě zviklat. Uvolila, že zkusí rodičům dát trochu šance.
Chvěla se jako osika,když postavila rodiče před hotovou věc,
že je v tom. Napětí se roztříštilo během chvíle a následující
bouře, jež tavila lásku v nenávist, možnost ztráty své maličké
rychle spěla k její opravdové ztrátě, trvala alespoň do tří hodin
ráno. Neřekla toho moc, jak se říká mlčeti zlato...Můj vlastní
úsudek nechal jsem stranou, prostě jsem bránil svou lásku proti
každé námitce, každému argumentu. Andělem strážným já musím ji
být proti bouři ubránit. Mezitím co na nás burácel hlas jejího
tatínka, její matka prošmejdila pokoj. Je neskutečné, kolik
jízlivosti lze v někom najít, jak si její matka užívala pocit,
když žalovala manželovi, že dcera už toho v pokojíku příliš nemá.
"No tak padej ty štěně, jdi si s tou špínou, která tě zbouchla
jak pouliční fenu, nechci tě už nikdy vidět". To bylo poslední
melodrama, kterým jsme byly poctěni. Ještě za námi letělo
několik talířů a pantoflů, když jsme brali roha přes předsíň.
Skočili jsme s milou do kamrlíku ve sklepě pro její bagáž.
Udělal jsem soumara ze sebe. Měla svých závaží víc než dost.
No nic, dneska si vezmu volno, občas je nutné vzít si v práci
volno nečekaně, o škole ani nehovořím. Bez tak mi škola k ničemu
nebude až budu převařovat dupačky. Dojeli jsme ze Stodůlek
karosou na metro. Ono se to ještě rozleží, jen tomu dát čas.
Určitě se to nějak urovná. o několik zastávek dále, ulice nočního
Karlína moc přívětivé nebyly, natož nádražní hala CANu, kde jsem
po zbytek noci hlídal svou spící princeznu.