posedlost...

je šedivé neurčité ráno…
chvíli do té šedi strnule upírám oči…
pak zneprůhledňuji okno a pro změnu civím na neurčitou šedivou výplň okna…
všude hroznej binec…v popelníku popel a nedopalky…na několika stopy po rtěnce…
dotýkám se prostěradel…dosud hřejí společným teplem…ale jsem tu sám!…
dívám se na kalendář…je pondělí…to jsem byl pár dní mimo…
pátrám v paměti jako bych probíral prádlo a hledal tu kostkovanou košili…
vzpomínám si na středeční dopoledne…odpoledne už ne…
zvláštní…i když si nedokážete vybavit podrobnosti o zážitku stejně vás ten zážitek o něco změní…
chce to se provětrat…vyrazím ven…
dítě panáčkuje na ulici…
pán s raním výtiskem novin v kapse a vázankou nakřivo se chichotá a vyplazuje jazyk…
dívka tahá dlouhý pramen vlasů…zasouvá si jej do pusy a žvýká…vypadá omámená…
nevšímám si jich a jdu dál…
alespoň na chvíli jsem svým pánem…
skutečně jsem?
připadá mi že mířím k nějakému cíli…
měli jsme vůbec někdy víc než iluzi o svobodné vůli?
zastav na chvíli poroučím si…
usedám na obrubník a říkám si že jsem tak rozhodl sám…
ale je to skutečně tak?...
ten věčný problém svobodná vůle versus determinismus…
obrubník začíná studit…co by taky jiného dělal v Severním Dubnu…
zahlédnu dívku…
sedí nedaleko ode mne ve visících stéblech krupek
jako farmářka v obráceném poli rýže s kořeny uvězněnými v mracích
když ohne ramena udělá se jí za krkem rýžový nákyp…
z mraků se kromě rýže sypou i boty …
takže vypadá jako nevěsta na živelné svatbě…
vyhrnutá černá sukně nabízí pohled na pohledné nohy…
husté opalizující vlasy a světlé oči….nedokážu rozpoznat barvu…
nos trochu výš než normálně obočí pečlivě vyholené a rty plné…
její rtěnka má purpurový odstín…znám ji…strávili jsme spolu noc…
byla nejspíš posedlá jako já…
sakra! jak je možné že si to najednou pamatuji?
jedině tak že vzpomínka je tak silná než aby byla iluzí…
smyslná hudba…vůně mládí v jejích vlasech…šelest zimních stromů….
co teď?
jak se seznamovat s někým s kým se už člověk setkal?…
setkání v posedlosti však nedává žádné výsady…
přece neporuším posvátný zákaz…
vždycky jsem býval zásadový…
přesto mne to k ní přitahuje…ne nemohu…
zvedám se k odchodu ale ještě se ohlédnu…
bezděčně přitiskne kolena k sobě jako by si uvědomila že sedí neslušně…
to mě otočí…dojdu k ní a zdravím…
obdařuje mne netečným pohledem…,,Já vás neznám,,
,,Neznáte,,…poletuje sníh…,,Přesto bych si s vámi rád promluvil,,
,,O čem?,,
,,Pojďme někam do tepla a řeknu vám to,,
kupodivu souhlasí…zřejmě nechce být v tu chvíli sama…
sedíme v šeru baru naproti sobě a upíjíme víno…trochu se uvolňuje..
ptám se sám sebe co po ní vlastně chci…vždyť jsme spolu byli v potěšení…
chci něco víc…víc co?
vypadá že toho moc nenaspala…klíčí ve mně zárodek naděje…
hovoříme o všem možném…občas se i usmívá…
pak najednou aniž si uvědomuje kdo jsem říká že neví co s ní je,
ale předchozí noc si vůbec nepamatuje…
bojím se aby se nepolekala a tak se dál neptám…omlouvá se že už musí jít…
uvědomuji si že nemám právo ji zastavit…
proč ale trpně snášet co osud přináší?...
mám chuť bojovat…navzdory osudu vydobýt kousek jistoty…
ten záblesk jejího úsměvu…ten chvilkový jas v jejích očích…
musím jí to říct…dobíhám k ní…
snaží se tvářit naštvaně ale já vím že je ráda že mě vidí…
vítr nám vhání sníh do tváří a ty jehličky probouzejí upřímnost…
překotně vyprávím o tom co jsme spolu prožili…
vyslechne mne a pak povídá
,,To není vhodné,
všechno jsi pokazil…možná jsem s tebou byla možná ne…
ale to bys nevěděl a i kdybys to věděl neměls o tom mluvit,,…
nevzdávám se
,,Pojďme začít znovu…máme tak málo času…
když žijeme riskujeme…musíme důvěřovat…otevřít svoje nitra,,..
něco v tónu mého hlasu na ni zřejmě zapůsobí…
pohlédne na mne…oči má zastřené …,,Ty můj blázínku,,
obejme mne…
v tu chvíli ucítím nad zátylkem pronikavou bolest jak včelí bodnutí…
pak se rozesměje…,,Tak to by stačilo,,…odstrčí mne…
,,Teď vyzkoušíme něco jiného,,…

…útržky paměti se oddělily a odpluly jako roztříštěné kry…
tak je to vždycky když mě opustí…
nikdy vlastně nevím jak a co se mnou udělá…
zůstávají jen neurčité stopy…jako ty od písku ulpělém na lahvi
hozené kdysi do oceánu…

podívám se na své ruce…proč nemám ruce ale ploutve?...
a co ten černobílej vohoz???
No to je jedno…cítím že jsem zas posedlý…
náhle ostře zahvízdám a nekompromisně ukazuji na střed…
Z amplionu se ozve:
,,Tak to je neuvěřitelné!!! Pan rozhodčí právě uznal spornou podvodní branku…
Nostriské Olihně vedou nad Cautelskými Medůzami 7:6,,…

Chacha, přece nebudete učit Tučňáka znát pravidla dámského vodního póla…