nutričně...

bylo poměrně teplo
asi takové že jste si mohli usmažit topinku
na jakékoliv plechové střeše
a kdekdo by si nejradši svlékl maso
a usedl jen tak v kostře…

vysoko nad hlavou
visel pod blankytnou oblohou skřivan
se svou perlivě opojnou písní
kdyby létavice na noční obloze mohla zpívat
určitě by zněla jako on
každopádně si ani jeden nedělal starosti s výškou…

zatímco já se podíval do strže
kde na dně řádil ve zpěněných sprškách horský potok
co se o kus dále klidnil a rozléval do divočiny
ještě že je tu pěšina
stačí se kouknout přes okraj
klikatila se tam uzounká stezka
kterou patrně vyšlapala skupinka opilých koz

pro někoho kdo má závrať
i když si vezme boty na vyšších podpatcích
to byl fascinující pohled
padl jsem na břicho
a krůček po krůčku postupoval 15 centimetrů širokou kozí dálnicí…

když jsem se doplazil na dno
byl jsem již řádně obalen mimikry
takže mi nic nebránilo
vydat se nepozorovaně dál podél břehu k malebné říční laguně…

ve vodě plavalo něco podivně zbarveného
ani lístek se nepohnul takže nastal vhodný moment přiblížit se
což znamená zahrát si na indiánského stopaře v dětské hře
kdy se nenápadně přesouváte za záda protihráče
který se čas od času prudce otočí
a koho uvidí v pohybu vypadává…

vtom jsem spatřil plachou hlavu se slunečně jásavými zoubky
co vzbuzovaly pocit rozehřátého másla úsměvu
zanechávající za sebou zpěněnou brázdu
ve tvaru rozšiřujícího se vé…

dorazila ke břehu
vynořila se hbitě jako vytažená za vlasy
vědění v ní hořelo
vybublávalo
a protkávalo její tělo
usedla na pozadí a podezřívavě zavětřila
takže se zdálo že jediné co jí chybí
jsou brejličky a školní vázanka
a když usoudila že nehrozí nebezpečí začala se pročesávat…

tu chvíli vypadala roztomile klidně
a bodře jako ozdoba krajiny
nebýt její potřeby říčního inženýrství
podemílat každý břeh na kterém se usídlí
tudíž vzápětí překvapeně nadskočila
protože ten břeh jsem byl já…

zírala na mě pichlavýma očima
takže jsem si připadal
jako hadrový panáček
s rozhozenými skleněnkami
z něhož se místy sloupal lak…

nedal jsem ale na sobě nic znát
a ledabyle utrousil
někdy se cítím jako Faust
jen zachytit pár úlomků krásy
a na oplátku se vzdát všeho…

zazubila se jako dva plátky pilky
duši za krásu?…to zní romanticky

ale to jsou jen ti milá Coipe
co si hrají se smrtí a převtělením
nikdo se nevzdá své duše

říká se o vás že jste mystik…

mezi lidmi se toho napovídá
avšak jaké jsou temnoty
aby se lišily od jiných?
možná si myslíte že čaruji
ale já zatím holduji
s nataženýma ušima
přirozenému životu
s obyčejnými starostmi
možná mě máte za podivína
a já jím také jsem
poněvadž kdo jiný
by se zřekl hmatatelných jistot
a vydával se za chimérou poznání
do krajin neznámých

křídovými rty kreslit myšlenky
z tabulového vzduchu
zdají se jako nic
ale dá se jimi mrštit proti větru

není důležité jestli něco dokážou
ale co jiného můžeme postavit proti větru
než to co je v nás nejmenší a nejhezčí...

a co je zvláštní
žádnou houbou se nesmažou