na hrompěkná...

zkoušel jsem mávat rukama
ale zjistil jsem že nemohu létat
no co když to nejde můžu se točit
a taky že to dělám
nic se totiž nevyrovná
blaženému výrazu dítěte
když zrovna přijde na to
že si může zamotat hlavu
znovu
a znovu
a ještě jednou
takže najednou neví kde je

co to znamená?
pokud mi prostor může zamotat hlavu
musí být skutečný
a když se tedy pohybuji
mění se i moje poloha v čase

jenže co se stane když obrátím směr?
můžu obrátit i fyzikální zákony?
pak by ovšem nebyl žádný zásadní rozdíl
mezi minulostí a budoucností
změna bude pouze přeskupením stejných skutečností
a běh času nepřinese žádná překvapení

jestli teď a budoucnost je stejné jako tady a tam
vyjadřují všechnu perspektivu
která ovlivňuje to co vidím kolem sebe
neovlivňuje to co je skutečné

všechno tíhne ke zvyklostem
takže se budu chovat podobně
jako při dřívější příležitosti
než nějak jinak
ale i když vím vše o své minulosti
nemůžu spolehlivě předpovědět
co přesně udělám
stejně jako mé boty
protože když se zeptám každé zvlášť
dostanu náhodné odpovědi
třeba že jedna je zelená
a druhá má vyšší podpatek
a když se zeptám obou najednou
odpoví protichůdně
zrovna tak i příroda
když potká nové vlastnosti
může rozvinout nové plátno

pak mi to došlo
čas je vlastně důsledkem změny
a bez změny existovat nebude
je skutečný
a zákony se vyvíjejí


a teď podobně

kráčím zahřívajícím se světem
jedné spirální galaxie
když se vzduch zachvěl jarem
a přitočilo se ke mně drobné děvče
s velrybím popěvkem
neučesanou hřívou
našlapující mezi stvoly
co svými špičkami
dokáže rozdrtit okvětní plátky
aby je přenesla svými chodidly
lehce a duchaplně na plátno země
což působí trochu neobvykle
ale kombinací harmonie a chaosu
vytváří něco nové živoucí a okouzlující
co člověk vnímá spíš intuicí
než aby to skutečně viděl

bytost v gestu i postoji
co je součástí krajiny
ve světle a náladě
která se neustále mění

v jejím upřeném pohledu
byla jakási výzva
a mne napadlo
jak asi takové jemně utkané předivo myšlenek
může být zachyceno v hlavě
pro vyobrazení svěžího dne

tráva se zardívá před očima
do zelenkavého zlata
skály jsou tečkované rudě a fialově
strakaté bronzovými lišejníky
a obloha tone
v modři hluboké

uchopil jsem mlýnský kámen
posunul ho
z paměti házel slova
jedno po druhém
a ona ztišila vítr
odložila oděv
a pravila
mám pro vás omalovánky

víte
možná je v tom víc opravdovosti
než vyžadování dlouhodobé práce
se vzdornou trpělivostí génie