d1x

Řekla jsem mu, že bych si přála o něm napsat. O těch věcech, které každý den s takovou urputností říká a které mě pak tíží v žaludku ještě dlouho potom.

 

 

O jeho očích, smutných a tak zvláštně uhrančivých.

 

 

Každá by se do něj zamilovala. Kromě mě. Tak jsem mu to řekla, asi na třetím nebo čtvrtém setkání. Byla to pravda. A už tehdy jsem to věděla. Šlo jen o hranice.

 

 

Vždycky jde o hranice.

 

 

Přála bych si o něm napsat.

 

 

Protože mě vyčerpává. A vysává i ten zbytek energie, který mám.

 

 

A možná proto, že prostě jen nastavuje zrcadlo. Celému mému světu. Vratkému a křehkému jako ty skleněné baňky, co jsem jako dítě věšela na stromeček.

 

 

Často stačilo jen víc stisknout a….

 

 

Má v sobě přesně to, co já. Jen umí hrát daleko líp.

 

 

Někdy si říkám, kdo je vlastně na které straně. Kdo s kým mluví. A z jaké pozice.

 

 

Má mě v hrsti. Stejně jako já jeho.

 

 

Řekla jsem mu, že bych o něm ráda napsala. Jen tak. Aby to zmizelo. Mezi námi.

 

 

Usmál se. Tím svým zvláštním způsobem. Který neříká ano ani ne.

 

 

Vím.

 

 

Každá by ho brala.

 

 

Každá.

 

 

Kromě mě.

 

 

Kromě mě.