na místě kde usínají květiny a vy cítíte duchy vůní... .

Balancovala v žabkách
na hraně svahu
prostovlasá
podvečerní teplo
líbalo její ramena
a světlo zapadajícího slunce
se jí při každém nápřahu paže
koketně svezlo za lem letních šatů
kratších než srpnové noci

byla zaujatá svou prací
občas se sehnula
pro tmavě rudé perly lesních jahod
cudně se culící v posečené trávě
s ústy zbarvenými
tak jak to umí jen ony

je možné že jsme se oba vnímali
aniž bychom o sobě věděli
jako by tektonická deska světa
mezi našimi hlavami
působila jako elektrický vodič
a my navzájem vyzařovali
pohyblivé proudy odrážející světlo
a současně magicky přitažlivé

někde jsou úsměvy vzácné
a když tak krátké
jako když na okamžik vyjde slunce
ozáří krajinu
a hned se zase schová za mraky
ona se ale usmívala ráda
protože měla radost ze všeho
co vidí
usmála se i na mne
a já byl ztracen
jako dítě v kouzelném lese

prohlédla si mě
očima tmavého zlata
lesního medu
natáhla prst
a špičkou mi jemně přejela po tváři
pověz mi příteli
co je větší než vesmír?

řekl bych že je to mysl
protože dokáže pojmout vesmír
a navíc si představit věci
které nejsou a nikdy nebyly

jsi blízko
nejde však o velikost
ale o význam řekla
existuje totiž něco
jako nejmenší nedělitelná částice
ve které nic nepřebývá ani nechybí
jenže neznamená to nejmenší
ani nedělitelná
ani částice
ale všechno zároveň

setmělo se
a bezmračná líc oblohy
otiskla svou podobu
na odhalenou louku
v tančícím reji svatojánských mušek

její ruka našla mou
a chytila se prstů
s takovou důvěrou
jako by mě znala celý život

já v tu chvíli ucítil
něco uklidňujícího
jako v malebné tůni
kde se čas pohodlně usadí
v jemné vrstvě
která jej láskyplně pohltí

pak opravdu jsou
trhliny světů otevřené
a membrány života dost tenké
abychom si naslouchali
a svá srdce rozezněli
k osvícení