Pavouk

V různých příručkách určených ženám se dočteme ledacos, rady a porady na různá témata nemají konce. Jak vyčistit skvrnu od kávy či od vajíčka, jak vybělit záclony, jak zprůchodnit odpad, jak snadno a rychle vyměnit pneumatiku, jak se zbavit kocoviny… Ale jak se zbavit pavouka (snadno a rychle), to jsem ještě nikde v žádné příručce ani domácím lexikonu nenašla. Přitom je to téma pro nás ženy tak ožehavé. Existují dva druhy žen. Jedny se štítí myší, ale pavouky klidně chytají když ne rovnou do ruky, alespoň do hadříku nebo do sklenice. A ty druhé si klidně chytnou do dlaně myšku, aby se s ní pomazlily, zato z pavouka mají panickou hrůzu. Patříme s kamarádkou Irenou k té druhé skupině. Obě se jich stejně bojíme, štítíme a stejně je nenávidíme. Je to nenávist až k smrti (pavouka samozřejmě). Na ty menší, takové ty „letníčky“, kteří se k nám přibatolí odněkud otevřeným oknem za horkých večerů, aby si v koutku utkaly pavučinku jako vánek tenkou a tam tiše čekali, na ty si troufneme a bez milosti je vraždíme. Většinou plácačkou, pantoflí, ubrouskem apod. A pak jsou ti horší, ti zimní, velcí, tlustí, kteří nám nepozorovaně přežívají za skříní, kanapem, ve škvírách, občas i v odpadním potrubí třeba celé měsíce (možná roky? Brrr!) a pak si vylezou, jako páni situace a třes se člověče! A na ty už si my dvě s Irenou netroufneme, protože při pouhém pohledu na ně se nám zvedne žaludek, rozbuší srdce a roztřesou nohy a my víme, že ta obluda boj s námi má předem vyhraný. Pak nezbývá než volat o pomoc buď ženu z té první zmíněné skupiny a nebo muže. Muži, nevím, jak je to možné, se většinou, zdůrazňuji většinou, protože znám asi jednoho, na kterého toto zevšeobecnění neplatí, pavouků nebojí. Jak jim závidím! A nikdy nepochopím, proč my, silné ženy, Amazonky, které si poradí s lecjakou trýzní života, padáme na kolena před tak titěrným zvířetem, navíc neškodným. Považuji to za jednu z největších nespravedlností páchaných na nás ženách (kromě porodů, menstruací, holení chloupků a nahodilých orgasmů). Pro nás „pavoukobojavky“ se každý větší než maličký tvor tohoto druhu změní v koně, kterého prostě nezvládneme osedlat. Mám-li mluvit za sebe, hraničí tento strach se skutečnou hysterií a pokud bych byla pro někoho tak důležitá, aby se mě snažil vydírat, bylo by to velice prosté.
Stály jsme kdysi s Irenou uprostřed jejího obývacího pokoje, objímaje strachy jedna druhou, zíraly na temnou skvrnu na zdi a tiše meditovaly. Co budeme dělat? Irenin šestiletý syn by nám ho chytil, ale už spí, budit ho přece nebudeme… Irena zkusila zavolat telefonem souseda Slávka. Marně, zřejmě měl noční a nebyl doma. Bylo nám jasné, že pokud chceme ještě dnes v klidu ulehnout, není zbytí. Musíme samy. Ale jak? Pavouk, aby nám situaci ještě zkomplikoval, začal pomalu lézt po stěně nahoru, pak se plynule přesunul na strop a asi v půli stropu, blízko lustru, se zastavil. A seděl.
„Potřebujeme něco dlouhého, nejlépe koště,“ povídám, „ale… tím ho nezabijem…“
To věděla Irena stejně jako já. Měkké chlupy smetáku nejsou tím pravým vražedným nástrojem. Jen ho polechtají, on se do nich zamotá a pak někam spadne a poleze bůhvíkde kolem nás a… jéžíšmarjá, nedej bože, někam zase jen zaleze. Ale bude tady dál! S námi!
„Na ten smeták musíme dát něco pevného,“ rozhodla jsem.
„Prkýnko,“ vymyslela Irena a už běžela do kuchyně pro malé prkénko na zeleninu, které jsme se pomocí obvazů snažily připoutat ke smetáku. Zbraň musí být pevná, aby se nám nevysmekla a tvrdá, aby příslušný tlak způsobil nepřítelovu smrt. Když byl konečně vražedný nástroj vyroben, zbývala jediná otázka: Kdo? Která z nás se odhodlá… Nejdřív jsem se cítila plná odvahy já. Vylezla jsem na židli, v rukou smeták a snažila se zacílit. Mířila jsem dlouho… nevím, jestli se mi udělalo špatně z pavouka samotného nebo z toho, jak jsem měla hlavu dlouho zakloněnou, najednou jsem měla mžitky před očima. Vzdala jsem to.
„Ukaž,“ povídá srdnatě Irena. Vylezla na stůl, ale to byla najednou nepříteli příliš blízko, možná si hleděli do očí… Slezla dolů.
„Počkej,“ povídá, „dáme si panáka,“ došla do ledničky a nalila nám po panáčku Becherovky. Ale ani druhý pokus ze židle nepřinesl žádný úspěch. Štafetu smetáku jsem znovu převzala já. Odvaha nepřicházela. Daly jsme si tedy druhého panáčka. Ale i po něm byl pavouk stále větší než naše odvaha. Pomohl až panáček třetí, asi do té pomyslné třetí nožičky. Přestaly jsme se bát a začaly se smát. Rozhodly jsme se udolat příšeru společnými silami. Stouply jsme si na dvě židle, čtyřručně uchopily smeták… raz, dva, tři! Prudký úder nahoru na strop, (obluda nikudy neunikla) a pak prudké vymrštění smetáku i s prkýnkem a pavoukem pryč, z předem otevřeného okna ven do dvora, do temné noci. Po obrovském koni zbyl jen ošklivý flek na stropě.
„Hurááááá!“ jásáme a objímáme se navzájem, tečou nám po tvářích slzy radosti a smějeme se jako dvě pitomé malé holky. Samozřejmě jsme vítězství musely oslavit dalším panáčkem Becherovky. Když byla lahvinka skoro prázdná a my uléhaly s pocitem dobře vykonané práce a s vědomím, že po nás v noci rozhodně nikdo nepoleze, pochopila jsem, jak se zbavit pavouka (pomalu, ale radostně): pozvěte si kamarádku a opijte se!