Z deníku morčete domácího

Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Ferdinand Chlumek von Long Meadows, ale moje panička na mě nejčastěji volá Ferdíku, někdy Ferde, výjímečně dobře naladěná mi říká arcivévodo nebo ty koule chlupatá. Jsem cavia porcellus roseta, česky řečeno morče rozetové s průkazem původu. Mohu se tedy bez problémů komukoli legitimovat. Ale nikdo to zatím po mně nepožadoval. Svých schopností a inteligence jsem tedy, pravda, něco málo podědil, ale hodně mě toho naučila moje panička. Přinesla si mě domů ve věku mých sotva šesti týdnů, takže si ze své původní rodiny prachmálo pamatuji. A tak nebýt médií dodnes bych si mohl myslet, že jsem se narodil jí. Protože ale už jedno mládě má a to vypadá úplně jinak než-li já, je spíš takovou zmenšeninou jí samotné, usoudil jsem brzy, že měli pravdu v televizi, když mi v jednom přírodopisném dokumentu vysvětlili, jak se to s rozením mláďat děje. Moje panička Lenka mě naučila všechno, co správné morče pro život potřebuje a ještě daleko víc. No uznejte, umí dneska nějaké morče napsat fejeton? No vidíte a já vám dokážu, že to umím. Moje panička to totiž dostala za úkol do nějaké soutěže. Uvařila si čaj, lehla si s počítačem na zem a přemýšlela. A protože přemýšlela nahlas, zaslechl jsem, že chtěla napsat něco o zvířatech. Jenomže jak tak usilovně myslela, usnula. Je unavená, chudák. Co všechno musí stihnout za celý den. Ráno, sotva vstane, už pištím, že chci snídani. Pak piští to druhé mládě, kterému říkáme Matěj. A s tím má tedy Lenka, panečku, starostí daleko víc než se mnou. Pořád mu něco podepisuje do školy, dává mu s sebou svačiny, kontroluje jestli všechno má a nic nezapomněl… no moc starostí je s takovým mládětem. Když se přižene domů z práce, už zase pištím a koukám, jestli mi nese salátek, okurku a nebo za trest mrkvev. A pak se přidá ještě Matěj a pištíme dva. Když nás oba obstará, je večer, pustí si televizi a usne. No, a já se z té televize taky lecos dozvím. Všiml jsem si, že jsou tam pořád nějaké reklamy pro pejsky a kočičky, ale nikdy jsem tam neviděl žádnou reklamu pro morčata. Lidi si morčata tak často nepořizují, protože o nich málo vědí. Myslí si, že jsme jenom takové, s prominutím, velké myši, které nic nedovedou. A to je pěkný omyl. Když se nám páníčci věnují, dokážeme lecos. Velmi brzy se naučíme rozeznávat zvuky, takže poznáme, kdy se otvírá lednice a tudíž můžeme očekávat něco k jídlu. Poznáme, když zarachotí klíč v zámku a někdo se vrací domů a tak ho hlasitě vítáme. Umíme rozlišit hlasy domácích od návštěvy, takže když přijde někdo cizí, raději se schováme někam do koutka, protože kdo uteče, ten vyhraje. A když si s námi páníček nebo panička dá práci, naučíme se reagovat na jméno. Já například umím za svou paničkou chodit jako pejsek. Když přijde z práce, chodím za ní tak dlouho, dokud nevyčaruje něco k jídlu. Máme rádi pohyb, proto nás musíte často pouštět ven a úplně nejlepší je, když se můžeme pohybovat po bytě, jak se nám zlíbí. Ale daleko se nepouštíme. Mně stačí k životu obývák. Do kuchyně jen načuhuju, je tam taková divná podlaha, ze které mě zebou tlapky a to není nic pro mě. Když máme radost, skáčeme jako malá kůzlata. Lenka se tomu vždycky hrozně směje. A s Matějem si umím hrát na honěnou. Když jsem unavený, lehnu si na polštářek před klecí a spím jak šípkový Růžen. Co je ale na nás nejvýhodnější je to, že se s námi nemusí ven. Venčit se chodíme do rohu v kleci, stačí, když nám každý den záchod vyčistíte. Občas sice můžeme něco ohryzat, protože jsme prostě hlodavci. Já například mám slabost na paničiny pantofle. To se vždycky na mě přísně podívá a řekne: „Ferdinande!“ No a já se leknu a uteču. Zkrátka jsme ideální zvířátka do domácností a k dětem a tak doufám, že se tímto dostaneme do povědomí veřejnosti a hlavně i k panu Srstkovi. Teď počkám, až se panička vzbudí, ta bude koukat, že fejeton má hotový. A do té doby si stihnu ještě beztrestně pošmáknout na jejích pantoflích.