Casanova

    Se svým nerozlučným přítelem Honzou sedíme v příjemném prostředí známé žižkovské Zahradní restaurace Lavička, popíjíme pivko, skvělý dvanáctistupňový nefiltrovaný produkt pivovaru Bernard a vedeme obvyklé hospodské řeči. Jsme již oba staříci, momentálně dosti nacamraní a tak již jen vzpomínáme na hrdinské činy svého mládí. Dnes je zřejmě na pořadu dne erotika, vytahujeme své prachem pokryté milostné avantýry z mládí a snažíme se přebít jeden druhého. Klasické „poměřování pindíků“,  jak by naše počínání  případně nazvalo lidové mudrosloví.

Na řadě je nyní Honza, který vypráví:

   Vzpomínám na jednu milostnou avantýru, která se mi přihodila krátce po ukončení vysokoškolských studií. Strana, vláda a vládnoucí dělnická třída mě tehdy vyslaly do jednoho krajského města abych vyučoval matematiku na střední ekonomické škole. Na školu plnou krásných žen a dívek. Hotová pastva pro oči a smysly neustále neukojeného mladého kantora. A tam jsem poprvé uviděl Marii. Byla nádherná a měla nejen krásné velké černé oči, ale i báječně vyvinutou hruď. A já se okamžitě zamiloval. Ta musí být moje…!

   A ty se netvař hned tak pohoršeně, nejsem žádný pedofil, Marie byla o osm let starší než já a navštěvovala na škole večerní studium pro dospělé! Při svých hodinách matematiky jsem co chvíli vrhal roztoužené pohledy směrem do třetí lavice. Domníval jsem se, že tak činím zcela nenápadně, ale celá třída se již dávno bavila tím, jak Mařenka loví zajíčka. Marie se ovšem také parádně bavila. Chvílemi se na mne na zlomek vteřiny koketně usmála, ale vždy okamžitě odvrátila pohled svých černých očí na tabuli, aby soustředěně sledovala vlastnosti kořenů nějaké zajímavé kvadratické rovnice.

    Nakonec jsem se dočkal i já. Po určité době diskrétních schůzek v terénu mě Marie pozvala do své garsonky. V předsíni mě Marie vybídla, abych si odložil kabát do vestavěné skříně. Otevřel jsem dveře skříně a zkoprněl. V poloprázdné skříni totiž visela vojenská uniforma s výložkami podplukovníka a prázdné pouzdro na pistoli. O Marii jsem tehdy nic moc nevěděl, ale byl jsem přesvědčen, že je buď ještě svobodná ambiciózní mladá dáma nebo mladičká vdova anebo bezdětná rozvedená mladá paní. Ale toto byl šok! Skokem z okna bytu v sedmém patře paneláku se určitě v případě potřeby nezachráním a rovněž představa, že mě po chodbách domu honí chlap s pistolí, který navíc, jak jsem soudil z jeho hodnosti, bude možná prvotřídním střelcem, mi také náladu nezvedla. Marie si všimla mého křídově bílého obličeje a snažila se mě uklidnit:

    Nepodléhej panice! „Starej“ je na cvičení v Táboře! Pro jistotu mu ještě zavolám. Spojení dostala neuvěřitelně rychle. „Starej“ musí asi být pořádná šajba!

   Ahoj drahý, nic se neděje. Jenom jsem chtěla vědět jestli jsi v pořádku. A kdy přijedeš? Přes noc máš službu? Takže zítra odpoledne? Fajn, budeme se na tebe těšit!

    Proboha, co to mele?!  Kdo se bude těšit? Snad ne my dva? Přes noc jsem u ní ovšem zůstal, nechtěl jsem tehdy vypadat jako srab. Byl jsem ale silně frustrovaný, rozhodně jsem si první společnou noc představoval úplně jinak. Také Marie se nezdála být ze mne zrovna nadšená.  Nezlepšilo se to ani při našich dalších schůzkách. Nedokázal jsem v roli milence ani zdaleka vystupovat podle svých představ. Asi proto, že každý den jsem trpěl depresí a každou noc  jsem měl hrůzné sny, ve kterých mě pronásledoval zelený mužíček s pistolí a já se vždy zachraňoval skokem padákem ze sedmého patra panelového domu. A ráno jsem se probouzel zpocený a mokrý hrůzou. A Marii jsem stejně nakonec ztratil. Marie pracovala jako kádrovačka v městské Vojenské nemocnici. A do nemocnice jednoho dne napochodovala na vstupní zdravotní prohlídku četa záložáků až odkudsi ze Slovenska. Ti záložáci se v krajském městě měli zúčastnit dvouměsíčního cvičení. A Marii mi přebral jeden z těch Slováků, mladý poručík, který Marii nachytal na banální řečičky o jejích hlubokých černých očích a rudých smyslných rtech. Když jsem poprvé uslyšel to jeho úlisné  „paninko, ručky vám bozkávám…“ tak se mi zvedl žaludek. Nepomohl mi ani pán Bůh, kterého jsem v modlitbě úpěnlivě a až dětinsky prosil, aby tomu libovému frajerovi při té vstupní zdravotní prohlídce doktoři našli kapavku, příjici anebo alespoň začínající impotenci. Než nestalo se tak a já o Marii definitivně přišel…

    Honzík zmlkl, zahleděl se před sebe a jeho oči se zamžily. Po chvíli se zhluboka nadechl a pokračoval:

    O mnoho let později jsem se se svou dávnou láskou svěřil příteli Frantovi. S Frantou jsem pravidelně navštěvoval různé nálevny a ten den jsme již oba měli docela dost upito. Franta mě s údivem vyslechl a nakonec se srdečně rozesmál:  Věř anebo nevěř, já tu tvou Mařenku i soudruha podplukovníka dobře znal. Byl jsem také v tom městě před lety jako záložák na dvouměsíčním cvičení. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem se nemohl zúčastnit cvičení se zbraní a tak jsem byl přidělen do kanceláře velitele posádky. Byl jsem tam něco mezi pucflekem a kancelářskou krysou. A velitel posádky byl manželem té tvé Marie. Byl to hezoun a docela inteligentní chlap. Rád se občas napil a při pití potřeboval společnost. Já byl pro něho jenom neškodný civilista, brával mě proto často do hospody s sebou a když měl patřičně   zavlaženo, tak se i svěřoval. Tak jsem se dozvěděl, že Marii poznal jako mladý nadporučík. Ona byla krásná, inteligentní a citlivá vesnická dívenka toužící po velké lásce. Do dobře situovaného důstojníka se bezhlavě zamilovala a brzy se vzali. Bohužel, jejich manželské štěstí nakonec nevydrželo. On měl sice skvěle vyvinuté tělo, ale některé žlázy v tom těle byly vyvinuté a funkční až příliš. Jejich nátlaku nakonec podlehl i jeho jinak bystrý mozek. A on si v kraji brzy vysloužil přezdívku Casanova. Nemusím ti ani říkat, že někteří frustrovaní a závistiví jedinci ho titulovali ještě podstatně hůře… Své avantýry před Marií dlouho pečlivě tajil, měl ji stále rád, ale nemohl si pomoci. Nakonec se vše provalilo. Marii, pro kterou bylo manželství vysněným přístavem lásky, porozumění a věrnosti, šokovalo zjištění, že v celém kraji proslavený Casanova je její vlastní manžel. K rozvodu ale nakonec nedošlo. Marie nemohla mít děti, on po potomcích netoužil a rozvod manželství, v té době již v kraji vysoce postaveného důstojníka, byl společensky neúnosný. A zřejmě k sobě stále cítili i určité sympatie a tak se jako rozumní lidé dohodli. Dali si vzájemně naprostou volnost. Marie zůstala v jejich garsonce v krajském městě, jemu se o ubytování starala armáda. Občas se v garsonce pro formu objevil. Měl stále od bytu klíče, ale svůj příchod vždy s Marií předem konzultoval. Dokonce se dohodli na jistých signálech aby se mohli spolu o některých věcech nerušeně bavit i v přítomnosti třetí osoby.  Takže ty její věty, které tě tehdy tak vylekaly:

„Takže zítra odpoledne? Fajn, budeme se na tebe těšit!“ v jejich domluveném kódu byly oznámením, že ona má u sebe milence a on ať se doma neopováží objevit před polednem! Pokud on mluvil o tom, že má „noční službu“ tak to znamenalo, že je u nějaké baby a nebude určitou dobu k dosažení! Jo, ten tvůj odhad, že podplukovník je dobrý střelec, byl správný! Podplukovník byl dokonce elitní střelec. Trefil vše na co vystřelil. Ale tvoje představa, že by koule z jeho pistole trefila třeba ty tvoje kuličky, byla zcela zcestná. On měl svou ženu stále rád a byl šťastný, když ona byla šťastná a milence jí přál. Možná, že kdybys byl voják a jeho přímý podřízený, tak jsi dostal i nějaké to vyznamenání! Howgh, ukončil tehdy Franta své vyprávění…

    A na chvíli se nyní odmlčel i Honza. Dopil svého Bernarda a objednal si další škopek. Dostal pivo, zhluboka se napil a začal filozofovat:  Dnes si uvědomuji, proč jsem si tehdy s Marií tak úplně neporozuměl. Ona chtěla lásku, něhu a porozumění a já, mladý blbec, jsem si pletl lásku se sexem. No, dneska je mi to prozření stejně již na hov…!  Kdybych ale tenkrát věděl to, co vím dneska, mohl jsem si alespoň ušetřit ty děsivé sny o zeleném mužíčkovi s pistolí a o skocích padákem ze sedmého patra!  A po chvíli s kyselým úšklebkem dodal: A hlavně jsem si mohl ušetřit to trapné noční pomočování…