Fejeton o fejetonu

Napsat fejeton je těžké. Napsat dobrý fejeton je nad lidské síly. Myslím tím moje lidské síly. Fejeton musí mít požadovaný formát z hlediska specifik tohoto literárního žánru. Musí být psán s lehkostí, jako když se lehounce třepetají motýlí křídla. Slova musí být na papír přenášena lehkým zábavným slohem, pokud možno vtipně či satiricky.
   Dobrý fejeton má obsahovat myšlenku. Což o to, má hlava obsahuje tolik myšlenek, že mi kolikrát ani nedají spát. Rodí se v hlavě téměř rychlostí blesku a jedna přes druhou se snaží z hlavy vyklouznout, aby se vzápětí zhmotnila ve slovech. Moje myšlenky jsou sice ovlivněny  subjektivními prožitky, jsou humorné a ironizující. Sotva ale dovolím těmto slovům, aby se realizovala na nepopsaném papíru, okamžitě se začnou neposlušně shlukovat do žánru, který je od fejetonu na míle vzdálený.
   Fejeton musí mít nějaké téma. No jo, ale kde najít téma, které by přede mnou už někdo do podoby fejetonu nezpodobnil? O čem mám vlastně psát? Myšlenky v mojí hlavě začínají stávkovat a odmítají se na věci dívat nově a nečekaně. Mám psát na téma rodina?  No dobře, ale o čem?  Zkusím tedy ztvárnit do podoby požadovaného žánru něco na téma kamarádky nebo zaměstnání. Moje myšlenky se odporoučely dospat probdělou noc. Nic mě nenapadá.
    Kdybych alespoň při psaní mohla ohryzávat tužku, třeba bych tím svůj mozek zmobilizovala, tak jako se mně to stávalo dřív, pokud jsem ještě byla dítko školou povinné. V současné době, plné technických vymožeností se mně zdá být výhodnější vyťukávat písmenka na klávesnici počítače. A jistě uznáte, že okusovat počítačovou myš je poněkud nepraktické.
    Čtenář by se možná mohl ptát, proč se stále dokola snažím pokořit tak těžkého soupeře, jakým pro mne tento literární žánr bezpochyby je. Odpověď je jednoduchá. Je to pro mě výzva. Výzva k překonání překážky, která je přede mne kladena. Mým údělem a zájmem je kladené překážky překonávat. Jsem v tom neobyčejně tvrdohlavá. Už jako malé děcko jsem nesnášela rčení „to nejde."
Už tenkrát mě až k šílenství přivádělo pomyšlení, že nedokážu opravit dědečkův pokažený budík. Stále dokola jsem rozkládala a zase skládala plechové tělo dotyčného budíku v přesvědčení, že ho jednou opravím.  
     A tak se nyní stále dokola pokouším zdolat překážky, které mně do cesty vkládá proradný fejeton. A ten je záludnější, než jsem si myslela.
Neváhá použít proti mně zbraň toho nejvyššího kalibru. Využívá momentu, kdy můj mozek, zmožený nerovným bojem s ním, na chvíli usnul na vavřínech, a tasí proti mně tu nejzákeřnější zbraň. A na světě je katastrofa. Katastrofa v podobě gramatické chyby. Samozřejmě, že vím, že správný tvar čtvrtého pádu od zájmena „ já" není „ mně", nýbrž „mě". Samozřejmě, že za normálních okolností vím, že se nepíše„ apatika", nýbrž „apatyka". Ale můj mozek, již nadmíru unaven vymýšlením vhodné pointy, kterou zrádný fejeton vyžaduje, na chvíli ztratil obezřetnost, gramatické chyby využily tuto okolnost, a radostně se pustily do světa, aby mě zde znemožnily a zahanbily. Co naplat, že se mi tmí před očima při následném čtení mého textu a objevení této gramatické havárie. Gramatické chyby vypuštěny do světa už si žijí svůj život odhodlány připravit mě do hrobu.
    Možná se mi takto pomstil fejeton za to, že se neustále pokouším pokořit tento, pro mě nedostupný literární žánr.
Kapituluji. Přiznávám porážku. Přiznávám, že laťka, kterou přede mne fejeton postavil, je pro mě příliš vysoko. Nedokážu ji ani s obtížemi přelézt, natož lehounce přeskočit. 
    A tak slibuji čtenáři, který tyto řádky dočetl až sem, že se již nikdy s tímto, pro mne těžkým soupeřem neutkám. Slibuji svým myšlenkám, že je nadále nechám lehounce poletovat, aby se shlukovaly ve slova a věty libovolného žánru, který píšu pro svou potěchu, ze své záliby psát. A pokud se mně občas podaří napsat cokoliv, co potěší i někoho jiného, budu spokojena.