Anotace: Jsem Tom. A mé příjmení až neskutečně věrně vystihuje moji podobu. Citlivější povahy v této souvislosti raději hovoří o hruštičce. Ale já sám sebe považuji za sarkastického blba! A jsem na sebe patřičně hrdý! Chcete-li pochopit, přečtěte si text humoresky

Je neděle a já si připravuji sváteční oběd. A aby bylo mezi námi od začátku jasno: „Doufám, že mě nepodezříváte, že ten oběd dokonce sám vařím. Ohřívám pouze zakoupené hotové jídlo.“ Na obalu zakoupeného pokrmu čtu docela slibný název:

„Halušky s údeným mäsom a kvasenou kapustou“.

Ale hned to první slovo v popisu nabízené krmě ve mně vyvolává neblahé představy. Již několik nocí po sobě mě totiž děsí stále ten samý příšerný sen. A já se z toho snu vždy probouzím zalitý nejen smrtelným potem, ale občas i kdovíjakými dalšími tělesnými tekutinami…

Jistě si pamatujete na závěrečnou scénu legendárního filmu Černí baroni,  kdy se při loučení na nádraží major Haluška (Terazky) ptá PTPáka Kefalína:

„A čo si, Kefalín, predstavujetě pod takým slovom absurdný?!?“

A v té chvíli, teď již civil Kefalín, se na soudruha majora s chápavým úsměvem zadívá, do očí se mu vkrade nefalšovaný soucit a hluboké porozumění. Zvedne ruku na pozdrav, otočí se a mlčky z té absurdity navždy odchází.

A já jsem teď v takové situaci, jako kdysi major Haluška, již několik nocí za sebou.

Změnili se pouze protagonisté, ale pointa příběhu zůstává…

Pouze z majora je postarší nadporučík, dnes již hezkých pár let v záloze a haluška se změnil(a) na hrušku. Rovněž to slovo „absurdní“ mě netrápí, díky Černým baronům zhruba vím o co asi kráčí. Mou Achilovou patou je dnes přídavné jméno „sarkastický“. Tímto výrazem označuje v současnosti moji povahu a veškeré mé konání můj nejlepší kamarád Slávek. Se Slávou se známe již pár let a většinou máme na život shodný názor. Ačkoliv ten život jsme vedli různým způsobem, každý podle své letory, nakonec jsme se na konci aktivního pracovního věku sešli, a tím se i lépe poznali, a to jako kolegové ve známé firmě jednoho krejčího… (Krejčího! V IT firmě!) A svůj vztah jsme nadále utužovali a rozvíjeli plodnými diskuzemi podepřenými nesčetnými škopky produktu humpoleckého pivovaru Bernard  v nádherném prostředí žižkovské Zahradní restaurace Lavička, která je na naší Zemi posledním zbytkem biblického Ráje!

Vůbec Slávu nepodezřívám, že slovo „sarkastický“ je něco špatného. Se Slávkem jsme dokonce i ve shodě, že „humor“ není tak úplně sprosté slovo jak se asi dnes domnívá značná část hlavně té mladší generace.

Moje nabobtnalé ego mě ve vztahu ke Slávovi delegovalo do role jeho mentora, cítím se jako jeho starší a životem zocelenější bratr. Sláva je totiž o deset let mladší než já, sedmdesátku překročil teprve nedávno a já se cítím být odpovědný za jeho další mentální vývoj. Inteligentní čtenář jistě chápe, že se Slávka nemohu přímo zeptat na význam toho slova „sarkastický “! Tím by nenapravitelně utrpěla moje autorita a Slávova důvěra ke mně. Pokusím se tedy rychle využít té pravidelně se opakující noční můry a ve snu se zeptám PTPáka Kefalína, protože Internetu nedůvěřuji a navíc na Internet chodí přece každý! Moje snaha nedopadla vůbec dobře. Skličující sen se sice  jako vždy dostavil, ale když jsem se obrátil s dotazem na to již výše uvedené inkriminované slovo bývalého vojína Kefalína, tak jsem ztuhl úlekem. Místo odpovědi a pohledem na tvář vyzařující nefalšovaný soucit a hluboké porozumění, jsem hleděl do šklebícího se obličeje svěho přítele Slávka. Slávek se navíc hlasitě řehtal, pitvořil se, významně na mne mrkal, klepal si na čelo a tahal se střídavě za obě uši.  A já se okamžitě probudil!

Ani náhodou  nadále vůbec Slávu nepodezřívám, že slovem „sarkastický“ Sláva myslí něco špatného. Přesto musím být občas opatrný, Slávkovy reakce jsou někdy ne zcela předvídatelné. Sláva totiž není vždy mentálně zcela v kondici. Mne, ještě jako malého chlapce, v hlubokých sázavských hvozdech brutálně přepadlo a kouslo encefalitidou infikované klíště. Moje o dva roky mladší sestřička z toho tehdy a asi správně usoudila, že jsem díky tomu doživotně totálně zblbnul. Tuto svoji domněnku šířila tehdy a šíří bezelstně dále i dnes, ale po mé promoci na matematicko fyzikální fakultě Univerzity Karlovy ji šíří již se sympatickým dodatkem, že nelze vyloučit, že kdyby k tomu brutálnímu přepadení v sázavském lese tehdy nedošlo, mohl mít svět dalšího Einsteina…

Slávka žádné klíště nekouslo, ale diagnóza je přesto mnohem děsivější! Slávek se totiž již narodil jako fanoušek Slavie!

My, fandové Sparty, samozřejmě chápeme, že zde něco takového jako Slavia musí být, protože jinak by fotbalový svět přišel o velkou část té srandy, kterou mu poskytují svými výkony ti nekopové ze Slavie!

A zatímco my, Sparťané, jsme statečně kopali do všeho a do všech okolo sebe již v bitvě u Thermopyl, tak Slávisté si museli ještě hezkých pár století počkat, než vůbec začali za sebou na provázku tahat alespoň kačera!

Historie také navíc ukazuje, že Sparťané se vždy snažili podat pomocnou ruku Slávistům, svým  mladším a opožděným bratříčkům. Jako příklad si dovolím uvést příběh "fotbalového básníka", středního útočníka Sparty a českého národního týmu, slavného Honzy Kollera:

Byl jsem nemálo potěšen když jsem si u maturity při zkoušce z českého jazyka vytáhl otázku: „Rozbor básně Jana Kollára: Slávy dcera.“

Připraven jsem byl perfektně. Po celou dobu mé prezentace kývali členové zkušební komise souhlasně hlavou! To mě osmělilo a já si dovolil na závěr ještě navíc přidat vlastní sofistikovaný rozbor gólu, který básník vsítil v  posledním utkání našeho nároďáku  proti Portugalcům!

Přál bych vám vidět ty vyděšené ksichty těch akademiků! Dodnes nechápu proč byl můj excelentní výkon nakonec klasifikován jenom jako dostatečný. Velmi mě časem rozladilo i chování přítele Slávy, který tvrdohlavě tvrdí, že báseň neopěvuje žádnou jeho dceru…

Inspirován vzpomínkami jsem si konečně dodal odvahu vypořádat se konečně s tím, mne tak deprimujícím sarkasmem a vzal jsem na milost i  ten Internet. A právě na Internetu jsem brzy zjistil následující, pouze cituji:

Co prozradí sarkasmus o vaší inteligenci?

Znáte někoho, kdo bývá při komunikaci jízlivý, uštěpačný, kousavý, někdy se až vysmívá? Nebo jsou podobné charakteristiky vlastní i vám? Pak jistě máte co do činění se sarkasmem. I když podobné chování nebývá příliš oblíbené, i tak o svém nositeli značí něco pozitivního.

Podle vědců z Bar Ilan University a Technion-Israel Institute of Technology znamená, že být „sarkastický blb”, nebo lépe řečeno umět moudře držet krok s tím, co vám přijde do cesty, je velká výhoda. „Odborníci to ještě podporují tvrzením, že „pochopení sarkastických výrazů vyžaduje více kognitivního úsilí a komplexního myšlení než pochopení přímého hněvu”.

 Hurá! Jsem nadšen! Slávek to se mnou tedy myslí dobře! Že jsem blb, to ví už asi od mojí sestry. A určitě to již pochopil i z naší běžné vzájemné komunikace! Ale že jsem sarkastický, tak na to přišel zcela sám. Oceňuji jeho diskrétnost a fakt, že nikdy nespojil tyto své poznatky dohromady a nikdy mě nenazval sarkastickým blbem. Ale na základě toho, co jsem dnes zjistil na Internetu, klidně mě tak, můj milý příteli Slávo, nazývat můžeš, a to i na veřejnosti! Já jsem dnes totiž hrdý na to, že jsem sarkastický blb!

A pozor! Sláva, který býval špičkový bubeník, mi již před časem daroval část svého hudebního vybavení, a to  dvě paličky z habrového dřeva. A na poslední chvíli mi tehdy strhl ruku, a to když jsem se v žižkovské Zahradní restauraci Lavička pokusil odměnit dalšího našeho kolegu za jeho brilantní politický výklad klepnutím paličkou do palice. Upozornil mě, že habr je velice tvrdé dřevo, které úderem sice nepraskne, ale dutá hlava našeho kolegy by prasknout mohla…

Takže, vážení, vyzbrojen habrovými paličkami vyzývám na souboj každého, kdo by se snad snažil zpochybnit pravdivost mého tvrzení, že jsem „sarkastický blb“! Neboť já jsem sarkastický blb a jsem na to také patřičně hrdý a vždy si budu za tímto stát! A k tomu mi dopomáhej Bůh a Internet!