Můj střet s literaturou

Můj střet s literaturou

Věci, které nejvíce milujeme, zároveň vždy nejvíce nenávidíme. Tak je tomu u mě s literaturou. Střetávám se s ní každý den. Hned po ránu na mě vypálí ve škole spousty často nepochopitelných metafor, kterým se můj mozek neúprosně brání porozumět. Zvoní a je to tu, první bitva na poli literatury začíná. Jako každou hodinu tu máme zástupy spisovatelů a ještě delší soupis jejich děl. Vše je jako dlouhý telefonní seznam plný nepochopitelných myšlenek. Místo telefonních čísel autoři používají spletitosti jazyka. Životopis stráví můj žaludek i mozek, který zatím nebyl namáhán, poměrně snadno. Jenže mu nemůžu dopřát tolik povalování a v tu chvíli se na scéně objevují literární ukázky. Čteme poprvé... Podruhé… A neustále si klademe tu bláznivou otázku: „Co tím chtěl básník říci?“ Mozkové závity konečně pracují naplno, slovo po slově se všemu snaží porozumět. Jako smeč padne otázka: „O čem je tento úryvek?“ Zoufalství mých kolegů ve třídě by se dalo krájet, stejně tak i naprostá neschopnost porozumět danému textu. Když se konečně po propocených minutách dobereme ke zdárnému konci, jsme naprosto vyčerpáni. Profesor si pomalu setře pot z čela, který mu z nás vyrazil, k smrti zděšen mírou naší ignorance z třídy odchází.

Po příchodu ze školy okamžitě zapínám počítač a do internetového vyhledavače zadám www.liter.cz. Naskočí mé oblíbené stránky. Rychlá kontrola vzkazů a pak už netrpělivé čtení recenzí na mou skromnou tvorbu, která by jen těžko skrývala myšlenkové pochody té ranní. Ani to mě ale neodradí, během chvíle vzniká nová kapitola. Detektivní zápletka, při které by nejspíš Agatě Christie vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, mě nijak nevykolejí. Nyní jsem ve svém světě. Slunce je žluté? Ale jděte, tady není nic takové, jak se zdá. Tady vládnu já. Zde začíná má druhá bitva na poli literatury. Spletitosti vztahů, zamaskování vraha a nečekané rozuzlení celého příběhu. A to hloupé, co tím chce básník říci? Jistě kritizuji režim, vládu a pokrytectví soudobé společnosti jako každý autor na úrovni. Vážně chci říci snad jen to, že jsem ráda, že po tom dlouhém dni zasednete k mým povídkám a románům. Pokud se ještě k tomu na vaší tváři objeví úsměv, je to pro mě tou největší odměnou. A i kdyby ne, já se psaní nevzdávám.

Jako mnoho předchozích bitev končí i ta dnešní tlačítkem ON na dálkovém ovladači od mé televize. Ani dnes není vítězů či poražených. Jsou tu jen ti, co si odnesli zkušenosti z boje s literaturou.