Mám rád knihy

Mám rád knihy

Knihy mám rád. Můj vztah k nim se začal rozvíjet už v útlém dětství – můj tatínek byl vášnivý čtenář. Ve školních letech jsem patřil k pomocníkům naší paní učitelky – knihovnice v místní knihovně, kam nás každý týden dvakrát několik chodilo půjčovat knihy. Kolem čtyř tisíc svazků byla tehdy už slušně velká knihovna a my jsme tam chodili rádi.
I v naší malé obci se vyskytly snad všechny druhy čtenářů. Knihomolové hltající knihy v knihovně podle čísel v seznamu (takový byl jen jeden), specialisté na detektivky, zamilované romány a mnohé další, štítivci – půjčovali si jen nově zařazené knihy jako první, čmáralové zanechávající v knihách jako stopy po svém „studiu“ poznámky a podtrhané řádky, šmudlové zanechávající po sobě v knihách náramnou spoušť, záložkáři – zapomínající v knihách různé papírky nebo přeložené rohy listů. Zkrátka různí lidé s jednou společnou vlastností. Měli svým způsobem rádi knihy, ať se k nim chovali jakkoliv.
Patřím ke skupině milovníků knih, jejichž základním a nepřekročitelným pravidlem je přečíst knihu tak, aby to na ní nebylo k poznání. Zásadně jsem svými poznámkami nedoplňoval ani skripta, ani žádné odborné knihy. Poznámky patří na zvláštní papír.
Láska ke knize se projevuje především nakupováním vlastních knih. Ještě zhruba před padesáti lety bylo možné obsáhnout vybranou část beletrie a vybraný obor zájmu – v mém případě šachy a přírodu. S postupujícím časem se okruh zájmu musel stále zužovat, protože nových knih přibývalo téměř geometrickou řadou. Množily se encyklopedie všeho možného i nemožného, v některých úzkých oborech naproti tomu začalo docházet k vyčerpání tématu, takže každá další kniha obsahovala obměněnou formou již známé informace.
Současně s tím nastupoval internet a další nebývalé možnosti získávání informací. Jako milovníkovi knih – předmětů, se mi najednou zdá, že věk knihy v té podobě, jak ji známe, se naplňuje.
Již mnohokrát jsem různým lidem položil otázku, jak dlouho ještě budou existovat knihy v současné podobě. Odpověď kupodivu zněla vždy stejně: „Lidé mají knihy rádi a nedají si je ještě dlouho vzít, kniha bude vždy.“
Ale uvažte, že existují možnosti, jak vyrobit plochý, tenký a velmi lehký a dostatečně levný displej, vsunout do něj kartu s nahranou knihou třeba staženou za určitý peníz z internetu a můžeme si číst stejně jako v knize, listovat stránkami (jen je nelze obracet), zvětšovat si písmo pokud už hůře vidíme, mít displej různé velikosti od kapesního až po nástěnný, zvětšovat si obrázky a to všechno třeba i v posteli, kde má mnoho z nás ve zvyku si číst. Myslím, že není moc vzdálené doba, kdy budeme mít možnost si vybrat mezi knihou papírovou a elektronickou a obávám se, že ta elektronická podoba rychle převládne. Bude levnější, skladnější, nebude plnit rozsáhlé knihovny, nebude se na ni prášit, bude uzavřena v malém čtverečku karty nebo jich (těch knih) bude na jedné kartě tolik, kolik jich budeme chtít mít ve své knihovně. Každý z členů např. jedné rodiny bude mít jinou kartu a tudíž i jinou knihovnu (stejně jako má svůj mobil). Místo celé stěny zabírajících knihoven jeden displej s kartou založený v zásuvce u počítačového stolku nebo později přímé připojení na internetovou státní či světovou knihovnu a výběr z nesčetného množství různých knih a publikací a to přímo až do postele.
Možná, že pro to, co jsem teď napsal, bych se vzdal i té své představy o knize s mnoha potištěnými listy papíru v lákavých deskách nesoucích její název a jméno autora. Zaměnil bych ji za možnost mít ve své obdélníkové knihovně všechny knihy na světě. Jak reálná je tato představa, to ukáže budoucnost. A možná, že nebude ani příliš vzdálená. Nechme se překvapit. Nebylo by to poprvé, kdy jsme museli své naučené představy a zvyklosti měnit téměř ze dne na den.