Šest let

K napsání tohoto textu mě vedl jeden článek, který jsem tu četl. O silvestru jsme se rozešli s přítelkyní… skoro po šesti letech. Přestala mě mít ráda. Znáte to, kouzlo se vytratí, láska vyprchá, i tak jsem měl pocit, že se to nemělo stát. Čekáte to, a stejně to bolí. Milování na rozloučenou. Připadám si jak ve vzduchoprázdnu. Dva týdny před to bylo úplně jiné. Píšem si jak to bude skvělý konec roku a jak budeme spolu. Nějakou dobu ho teď nebudu mít rád, jak se přehoupla půlnoc, rozezněly se výbuchy ohňostrojů. Já ležel v tichu vedle tebe, ale sám. Ráno sbalit věci. Oblečení a pár cédeček. Když odejdeš z pokoje, na nástěnku ti připíchnu tisícikorunu na dárek, který jsem ti slíbil, ale už nestihl koupit. Stojíme vedle sebe u auta, koukám do tvých lesknoucích se očí a vím, že tahle etapa pro mě právě končí. Polibek na rozloučenou. Trvá dlouho a nechci přestat. Možná že ani ty ne. Těžko se mi dýchá, musím odjet ještě teď. Odtrhávám se od tvých rtů a usedám za volant. Ještě se na mě otočíš a máš v očích zvláštní výraz, jak kdybys chtěla něco říct. Tvé rty jsou však pevně přimknuté k sobě. Otáčím klíčkem v zapalování a opouštím město. Nevěřím ti, řeklas mi. Nevěděl jsem proč. Položilas mi otázku, kterou jsem nepochopil. Neodpověděl jsem. Chtělas číst. Nenapsal jsem. Chtělas mi říkat všechno, já zas všechno nechtěl slyšet. Odcizili jsme se. Nakonec jsem ti v rozčilení řekl slova, která mi možná nikdy neodpustíš, ale to už změnit nemůžu.