První rande

Proč se všichni, zvláště pak my děvčata, na tento okamžik tolik těšíme, to opravdu nechápu.
"Bude to zlomová chvíle v mým životě!"říkáme si všechny. "Určo to bude chlap mýho života, můj osudovej princ!"
Už dva týdny před osudovým dnem D obíháme všechny svoje kamarádky, vlastně i sokyně a holky, se kterýma se normálně nebavíme, protože jsou to podle nás "blbý vyzáblý kozy", a chlubíme se svým úspěchem. Kamarádky skáčou pomalu dva metry vysoko radostí a hned začnou udílet rady co si vzít na sebe, jak se namalovat a učesat,... A sokyně skáčou dva metry vysoko zlostí. "Jak se to tý káče povedlo? Jak ho uhnala?"
Týden před osudovým dnem radost pomalu opadá a přichází na řadu nervozita. "Co když se před ním ztrapním? Co když řeknu něco hloupýho? Bude si myslet, že sem úplně vypatlaná!" Ano, tohle si říkáme všechny.
Tři dny předem už nejíme, abychom nevypadaly moc tlustě. Po dni a půl nám začíná být špatně od žaludku, ale nám je to jedno. Hlavně když se mu budeme líbit.
Už nejmíň 100x jsme přeházely skříň a pokaždé jsme zjistily, že nemáme co na sebe. Nakonec stejně vyhraje ta riflová mini a černý tričko s výstřihem až na pupík, co jsme si vybraly už napoprvé, ale co kdyby jsme našly něco lepšího?
Nejmíň milionkrát probíráme s holkama strategii. Už jsme vymyslely jak se tvářit po příchodu onoho prince, jak ho pozdravit, jak moc nahlas se smát, když řekne něco vptipnýho, co říkat, aby to nebylo trapný a nemyslel si bůhví co.
Nastal den D!! I Když jsme se připravovaly bezmála čtrnáct dní, jsme od rána nervózní "jak sáňky v létě". Ve škole se nemůžeme vůbec soustředit. Sedíme a přemýšlíme, jestli jsme na něco nezapomněly. Je nám špatně od žaludku nejen ze stresu, ale i z toho, že jsme už tři dny nic nejedly. Když jdeme kolem druhé domů, málem nás přejede auto, protože myslíme jen na jedno. Už jenom dvě hodiny!!
Doma lítáme sem a tam a nevíme co dřív. Osprchujeme se, umyjeme si vlasy, vyfoukáme a zjistíme, že je to hrůza. Takže hlavu znovu namočit a vyfoukat... Zase katastrofa, ale už nemáme čas. Přemalujeme se jenom 3x, víckrát to už nestihneme. Nasoukáme se do mini a trička, dvacet minut se točíme před zrcadlem a říkáme si, že takhle tam prostě nemůžeme. Přemůžeme pláč, abychom se nerozmazaly, navoníme se máminým parfémem a letíme na smluvené místo.
Dojdeme, vpodstatě doběhneme, akorát načas. "Super nejdu pozdě!" Čekáme skoro dvě hodiny a on nepřijde. Odcházíme s pláčem a pocitem, že žádnýho chlapa nechceme nadosmrti vidět.
Fakt nechápu, na co se vždycky tak těšíme! Stojí nám ty přípravy a nervy vůbec za to??