Moje první láska

se jmenovala Ivoš Hřib. Chodili jsme spolu do stejné mateřské školy, oba jsme z duše nenáviděli dušenou mrkev, pohádky o hodných dětech a oba jsme chodili po O. Když jsme se v jedné slabé chvíli chystali zasnoubit, došlo mi, že bych byla Adéla Hřibová, a to přece nešlo.
On č.2 se nazýval Honza, uměl foukat na pampelišku a smál se mi, že mám křivé nohy. Myslela jsem si tím pádem, že po mně touží. Uháněli jsme ho tři. Já, Zuzka a Terka. Uháněly jsme ho ve školce, na plavání, na školce v přírodě a nejraději v sauně. Tohle partyzánství nám vydrželo tři a půl měsíc. Pak byl školky konec.
Moje třetí láska, Libor, hrál basket nejlíp z celé třídy 3.Bé, pil Sprite a poprvé mě políbil. Rázem jsem věděla, že patří mě a já jemu. Potom jsem na týden ochořela nemocí zvanou angína. Rodiče jsem předsvědčovala, že jsem na vrcholu svého nejlepšího zdraví a tudíž musím chodit do školy. Našim bylo mé prahnutí po studiu podezřelé, nicméně usoudili, že týden beze mě nijak školství Čr neohrozí. Ohrozil však mou lásku, která po mém návratu líbala Ivetu z 3.A.
Posléze se do mého srdce vloudil učitel angličtiny. Při každé jeho hodině mi vypadly z hlavy veškeré věty, a to nejen ty anglické, takže jsem se vždycky tak divně dusila a hekala ,ale nikdy jsem nepropadla, jelikož jsme psali i písemky. Milovala jsem ho z celého srdce. Doma jsem psala anglické básně na téma: ˇ"hippopotamus" a různé variace se slovy "van, tů, frí, gůd mornink", protože víc jsem neuměla. Milovala jsem ho ve dne, v noci, v sobotu, v neděli, o státních svátcích a doufala jsem, že si na mě počká. Nepočkal. Řekla jsem mu totiž, že kdybych jela do Ameriky ,nenechla bych si ujít Big Ben.
Další jména všech hochů si ve skrze nepamatuji. Ne proto, že bych byla promiskutní jedinec, ale proto, že jsem z jedné nešťastné lásky skákala do druhé, až jsem se na to vykašlala a přišel ... inu, dobrá. Muž. č. 1. Na základní škole příliš neprosperoval, mně to však bylo fuk. Neprahla jsme po kariéře, ale po někom kdo mě bude mít rád. Nejraději mě měl, když nikdo nebyl doma, hlavně na posteli a jednou na stole. Jednoho dne mé oči prozřely a já mu po bezesné noci vrátila stříbrný prstýnek se slovy, že už nechci být jeho matrací. Tak nejsem. Teďka je to Lenka. Ať si. Stejně mám hezčí zadek a vědomosti.
Poslední muž, a nečekaně zase zdánlivě number 1, vypadal jako vážná známost. Měla jsem u něj kartáček, modré a bílé tričko, dvě knížky a hřeben. Byla jsem mu kamarádkou, vášnivou markytánkou, kuchařkou, kamarádem i výstavním kusem. Mezitím si moje veselá spolužačka tajně čistila zuby mým kartáčkem, česala vlasy mým hřebenem, četla si moje knížky a střídala moje trička. Byla mu obyčejnou děvkou.
Teď nemám žádného toho určitě, ale určitě pravého. Ivoš odmaturoval, má Elišku a společně jsem se setkali na grilovací párty. "Mám se fajn". "A ty?" "Taky"... Honza sbalil mou kamarádku Lucku, mě si prý ze školky moc nepamatuje, ale určitě to stálo za to. To teda jo. Libor chodí již tři roky s mojí i jeho bývalou spolužačkou. Hraje basket nejlíp v okrese a pije pivo. Učitel angličtiny to vzdal. Neměl myslím ani pohřeb, a taky prakticky neví, že umím plynně anglicky. On jako ON už dávno nemá Lenku, za to má hodně přátel. Ať si. Ten poslední, co mě stál už mnoho sil a špatných myšlenek, má pořád místo u mě v srdci. Počkám si, až to přejde a pak mu ukážu. Anebo - radši se budu smát. Protože teď už vím, jak na to, aby to příště stálo za to. I když, pochybuju. Ještě pořád neumím foukat na pampelišku