Kam s ním?

Poslední týden procházím městem s pocitem, že jsem asi jediný nezamilovaný člověk na světě. Srdíčka a roztomilé propriety se na mne valí ze všech výkladních skříní. Dokonce i v konzumu mi usměvavá prodavačka k loveckému salámu ochotně přibalí čokoládové srdce. Její spiklenecké mrkání mě uvádí do rozpaků.
Chtěl jsem si k večeři dát chleba se salámem a ona nevkusná pitomost mi poněkud zhatila plán. Místo fotbalového utkání jsem musel přemýšlet, kam s ním. Jistě, mohl jsem ho prostě vzít a zahodit, ale copak jsem cynik? Při pohledu do kalendáře jsem si uvědomil, že svátek slaví svatý Valentýn. Ačkoliv jsem od přírody založení spíše realistického, toho, že tento den je svátkem zamilovaných, jsem si byl vědom i já. A zahodit o svátku zamilovaných srdce, to by mi asi moc lásky nepřineslo? Sám jsem se musel pousmát nad vlastní bezmocností. Společnost je pohlcena rudým celofánem, růžemi a plyšovými nesmysly, partneři jsou dnes na sebe až neupřímně milí a já, muž takřka dospělý, si nevím rady s jedním hloupým červeným srdíčkem. Přemýšlel jsem o všech těch zamilovaných, kteří si dnes dokazují lásku symboly, usmívají se na sebe a milují se na počest komerčního svátku. A najednou mi nebylo líto sebe, ale těch kteří neodolali a podlehli. Podlehli komerci a koupili nevkusnou rudou kartičku, do které vepsali romantický verš.
Jestli vám čokoláda, kterou jste spolu s "valentýnkou" dostali od svého protějšku hořkne
v puse, omlouvám se. Láska se nedá koupit. Dá se dokázat. Dokázat spíše činy než dárky. Nenechte se mýlit, neradí vám renomovaný manželský poradce, jsem jenom člověk, který je už příliš dlouho sám. A tak jsem rozvážně, se zvláštně svátečním pocitem, rozbalil celofán a sladké srdíčko si nechal docela pomalu rozpustit na jazyku. Prostě jen tak, pro jistotu :o)