Z nehynoucí lásky k tomu, jehož telefonicky žádám o ruku, aniž bych si to pamatovala

Na úvod, který mimochodem píšu už potřetí, protože byl pokaždé kurde fix do háje dlouhý jak dé jednička, bych ráda podotkla, že dotyčný vyznávací fejeton nehodlám psát v "lOvíískOvÉm" stylu, ač to tak může vzhledem k názvu vypadat, vlastně ještě vůbec netuším, v jakém stylu bude. To já jen aby se mí věrní i nevěrní a záletní čtenáři nezalekli a nezaskočila jim večeře. Tak.
A teď k věci...!
Co se týče mé maličkosti (doslova), nebylo by od věci proklít Tvoje sudičky do pátého kolena jejich nevlastního taty, jelikož ti evidentně načarovali do vínku onu hororovou skutečnost, že se ti jednoho krásného dne pověsím na krk jako klíště a ponesu s sebou i neblaze proslulou encefalitidu. To, že tímhle odstartovaly Tvoji osobní malou apokalypsu hned na začátku Tvého žití a bytí je jejich věc, nicméně mohly do kolébky přihodit provaz, nemyslíš?
Jak už sis určitě propočítal za pomoci zdravého rozumu a algoritmů, v osudovém okamžiku, kdy v nebi rozdávali ročníku 1991 rozum, psala jsem nejspíš někde na lavičce na náměstí svůj první fejeton zatímco ty sis šel i pro nášup. Teď trochu mimo mísu - když už byla řeč o sudičkách, ráda bych aby se mi ozvaly ty moje, měla bych dotaz, proč mi proboha do vínku věnovaly řeč?!
Nedělám si iluze, že bych Tě mohla obměkčit nějakým amatérským fejetonem, který mimochodem začíná nabírat silně surrealistické obrátky, protože píšu prakticky to, co si myslím že si myslím, do sluchátek mi hulákají 3OH!3 a já si ťukám na čelo, proč to tady vůbec zmiňuju a při pomyšlení na to, že mě kdy vůbec napadlo, že tímhle vymažu tu hnusnou větu. Ale když už nic, měl bys přinejmenším vědět, že jsi první osoba, pro kterou píšu serenádu bez ohledu na to, jak se na to osazenstvo Literu bude ksichtit. Třeba to způsobí aspoň lehké orosení Tvých očí dojetím. Ne, žertuju.
Kdybych si za každý husarský kousek a nevhodnou větu či souvětí zapříčiněné vinou závadného mozku, který nemám ani kde vyreklamovat, měla ufiknout článek prstu, neměla bych už ani předloktí. Naštěstí nežijeme ve středověku, kde byly tyto praktiky na denním programu, tudíž mi zbývá jen poprat se s vlastním černým svědomím, které občas bolí víc než trhání nehtů na nohách kovářskými kleštěmi nebo jako ty oděrky z nekvalitních bot. A protože nesmím říct to omluvné slovo na P, a to ani finsky, napadlo mě, že bych se z toho mohla vyvléct za asistence milostného vyznání, které ti vzhledem k tomu, že jsi ajťák, nehodím do schránky, ale na net. Rafaelo sice možná řekne víc než tisíc slov, ale I know how to say i bez toho, abych použila to zakázané slovo, protože musím uznat, že poněkud postrádá význam, když ho každý říká jen tak a nemyslí to vážně. Já tohle všechno vážně myslím, nebo spíš cítím, protože mluvit o mě jako o myslící bytosti vyjde nastejno jako zmiňovat nacisty v souvislosti s dobrými skutky, když už teda mám použit tvrdý příměr.
Kdyby celý tenhle zbytečně dlouhý článek, který ani zdaleka není takový jaký jsem chtěla, nepramenil z nitra mého srdce, vůbec bych se neobtěžovala něco podobného sepisovat v čase, kdy TV Nova vysílá premiérové díly Tudorovců, a když už oželím Jindřicha VIII., je víc než zřejmé, že moje srdce a já v tom máme jasno!
Jasné, mohla bych si ušetřit spostu času a řadu nad tímto fejetonem nechápavě vrtících hlav, a napsat prostě a jasně a stručně a v kostce že radši umřu, než abych ze své nevymáchané tlamy vypustila takové svinské souvětí, které mi jako milující partnerce vůbec nemělo vytanout na mysli, že jsi jediný člověk, ke kterému chovám pouze a výhradně pozitivní emoce, a přesto se mi zdávají noční můry s Tebou v hlavní roli, že bych vyměnila hodinku mého oblíbeného škrábaní na zádech za jedinou minutku líbání s Tebou, že Ti vždycky patří moje první myšlenka po probuzení (teda pokud se zrovna nepíše pololetka z matiky, to věnuju první myšlenku matikáři - aby se mnou měl slitování), že jsem kvůli Tobě zavrhla mou původní vidinu bezdětného života se skvělou kariérou a najednou toužím po čtyřech dětech s Tvou DNA, že se ve mě poprvé v životě probudilo svědomí v souvislosti s mizerným vysvědčením, protože si vedle Tebe nechci připadat jako flákač a tupec, že od prvního dne, kdy jsem Tě před třemi lety poznala cítím, že to prázné bílé místo v mém životě už najednou tak prázdné není, že mi od toho okamžiku taky kleslo moje obrovsky a zbytečně nafouknuté sebevědomí, protože mi došlo, že by se Ti mohly líbit i jiné holky, že od chvíle, kdy nastaly první problémy, mi Laska moja od Elánu spolehlivě vžene potoky slz do očí, že miluju Tvoje tak hezky divné oči, že se mi při pohledu na libovolný šachovnicový vzorek tak nějak zvláštně sevře srdce, že ještě pořád, když busem projíždím kolem Tvého bývalého baráku na trojce, se z nevysvětlitelného důvodu (nevysvětlitelného proto, že už tam nebydlíš) kouknu do vašich oken, že tě moje podvědomí ve stavu lehce pod parou prostřednictvím mobilní sítě zcela vážně a beze srandy žádá o ruku, že především kvůli Tobě nosím ty pitomé krátké sukně, i když si v nich připadám jako nahá a nikde se nemůžu pořádně ohnout ani sedět v buse s roztaženýma nohama jako kdybych měla džíny, že jsem podvědomě schovávala všechna zadání písemek z matiky i když jsme spolu zrovna nebyli, že hodlám v srpnu posundávat všechny prstýnky, kdybys měl třeba zatmění mozku a fakticky mě chtěl požádat o ruku, že Tě zkrátka miluju víc než cokoli co kdy žilo a dýchalo na této planetě i v této vesmírné čtvrti.
Když si to tak po sobě čtu, pohrávám si s myšlenkou, jestli Ti tohle dám přečíst a nebo to radši honem rychle smazat dřív, než bude pozdě a já se zase budu fackovat a nadávat si, co jsem to zas provedla. Ale vezmu-li to z toho úhlu pohledu, že jsem oželela Tudorovce i Odložené případy, že jsem si zde fakticky vylila srdce tak jako nikdy (ani tak jako Burošovi na těch narozkách) a že Ti tohle prakticky chci vážně říct, jenom nemám odvahu čelit těm Tvým divným krásným očím a beztak bych se zase rozbrečela. Známe svoje lidi.

No, Jindra a Boleynová se zrovna hádají, takže tuhle kapitolu dnešního dne ukončím slovy MILUJU TĚ, a jdu se prozměnu věnovat těm dvěma bezohledným.

Jo a... neříká se tomu láska?