První láska je druh sadomasochismu, který nepřeju zažít ani největšímu nepříteli

Chudoba, vláda, vysychající koryta řek, dle Klausova názoru fiktivní globální oteplování, ozon děravý jak ementál zrající tři roky, co si budeme povídat, nejdiskutovanějším tématem je láska a vztahy obecně, možná proto, že se týká všech do jednoho z šesti miliard, což při pohledu na lezoucí břicha z legín a pozlacené domy šejků nelze říct třeba o hladu či chudobě.

Po třech hodinách spánku a nabité noci ve smyslu jak zábavním, tak pracovním, jsem usoudila, že tématem první lásky jsem se měla zabývat coby homo sapiens sapiens ranou pubertou trefený, nicméně v tomto ohledu jsem opožděná jako s chozením po dvou, a je-li člověk z nedostatku spánku ve stavu ne nepodobném katatonickému tranzu, leccos ho napadne.
Můj názor zní - první láska je jistý druh sadomasochismu, který nepřeju zažít ani největšímu nepříteli. Nikdo mi nenamluví, že i ve století čipů, samojezdících vysavačů a nafukovacích panen s nasimulovanými poševními stahy, to může mezi lidmi klapat jako za časů mých rodičů. Bum! Patnáct let, diskotéka, pohledy přes celou místnost s efektem zpomaleného filmu a srdíčka místo duhovek. Bum! Svatba, bum! dvě roztomilé děti bez vady, případně s logopedickým, řešitelným problémem, bum! láska na celý život. Dovoluji si nesměle namítnout, že podle mě láska nefunguje na principu chemie, nýbrž fyziky, jelikož fyzika se rovná zákony a co se týče lásky, zákon schválnosti drží žezlo a zlaté jablko.

Pod pojmem první láska si lze snadno představit něco tak neškodného, jako pusa zanechávající slizkou stopu nutely ze svačiny na tváři, chápete, taková nevinná pětiletá pusa ve frontě na obědy ve školce, zatahání za cop, dej pokóóój, to se řekné... Možná tím, že jsem dítě školkou nepoznamenané a možná tím, že být ještě zpomalenější, chodila bych pozadu a po rukou, se mi nutelový důkaz lásky vyhnul a první amorův šíp trefil mou pravou chlopeň až coby jebatého patnáctiletého puberťáka při nastupování do zářijovým sluncem vyuzených útrob autobusu, zrovna ve chvíli, kdy se mi do vlasů zamotala vosa a já nechtěla spustit svůj operní ječák, neb můj hlas ohýbá ocel. Upřímně, za toto amorovo prodlení by se mělo dotyčného okřídleného obézního posla lásky stavět ke zdi a střílet. Trauma zlomeného srdce se lépe zapomíná, když je vám pět, než když před zrcadlem zkoumáte, jestli vám skrz rozšířené póry není vidět mozek a jestli to Clean & Clear skutečně vychytá.
Jsem od přírody víceméně klikař, ale po oné klice mi ruka sklouzla právě ve výběru partnera. Přesněji, v jeho chápavosti. Nebo spíše nechápavosti pochopit, že je pro mě ideální. Ve snaze využít beze zbytku svůj přesvědčovací talent mi málem zmizely pupínky a zkoušet pana božského přesvědčit více než osmkrát, snad bych konečně měla ciferník jako z alabastru.
Pozdní první láska je jako pozdní první těhotenství. Více se kontrolujete, v obavách o vaši maličkost se do vás stará víc lidí, občas potřebujete i toho doktora. A plody obojího mohou nést následky. Jednou z nevýhod pozdní první lásky je bezesporu fakt, že v patnácti vzniká silnější, hlubší a pevnější vazba mezi oběma postiženými - obzvlášť v případě, že své štěstí zkoušíte s přestávkami čtyři roky, než když jste ve věku kradení bačkůrek a házení pavouků do hrachové polívky. Když postižené subjekty celé dlouhé čtyři nechápou, že spolu být nemohou, nicméně bez sebe zřejmě taky ne, může vám životem projít stovka "nových" lásek. Upgradovaných. Obětavějších. Ohleduplnějších. Modréznebesnášejících. A stejně to vyjde nazmar, protože někde mezi pravou a levou mozkovou hemisférou (aspoň tak si to v barvách představuju) máte skřínku, která je zamčená a klíč máte v kapse (kde to je, tam jsem se ve svých chorých představách ještě nedostala) a v té skřínce je zamčená vaše první láska. Neumřela, nevyschla, nevyprchala, pořád tam je, stejně silná, stejně všespalující, jen s pár modřinami a jizvami, nic co by plastika nespravila. Prostě tam je. Schovaná. A když pak třeba jen tak pro srandu tu skřínku otevřete, prostě jen tak, protože celý večer lítáte mezi osmdesáti prima lidmi, nosíte jim občerstvení, čepujete pivo a pak směsku toho všeho vytíráte z koberce, protože někdo neodhadl míru, tak to pak může bolet stejně jako horká jehla vražená pod nehet. Čili tak, jak to bolelo při prvním rozchodu. Akorát že nekňučíte v prázdné chodbě a nešpiníte si džíny o zašlapané kachlíky. Není vám patnáct, krucinál. Vzchopte se. Teď sedíte v místnosti pro obsluhu, ředíte si víno teplou vodou z kohoutku a čekáte na podporu, která někde taky řeší minulost. S naivitou roste zoufalost. Sice nevíte, co jste od toho čekali, ale tohle to určitě nebylo.
A doufat nepřestáváte.

Je to nutné? No! Je to opravdu nutné?
A sladká tečka na konec:
"Pro ženu, kterou jednou miloval, udělá snad muž všechno na světě - až na to, aby ji miloval znovu." /O. Wilde/