Alkohol splín nezažene

To už vím taky... Celý den jsem se držela. Měla jsem ze sebe šílenou radost, ani nevíte jakou! Žádné nostalgické vzpomínání, minimální zoufalé civění na displey telefonu....Prostě paráda. Byla jsem na sebe hrdá.

Přišel večer..Nalíčila jsem se, oblékla se, navlnila si vlasy a šla s kámoškama na jednu akci.

Ihned jak jsem tam dorazila, sedla jsem si na lavičku a už to jelo. Jedna slza, druhá slza,..moře slz...A jediné, co se mezi vzlyky ozývalo bylo: Jirko, miluju tě. Bože byla /a asi ještě pořád jsem, tak zoufalá...A kamarádky pojď pít, to ti pomůže...A já bláhově šla...nalila jsem do sebe dva půllitry piva a pak šest vodek a jako největší a nejzoufalejší hrdinka jsem se sesunula na lavičku a mlela pořád to samý, alkohol nealkohol...

Možná to přeci jeden klad mělo. Byla jsem tak zřízená, že jsem ani nezvládla vyťukat sms s textem: Chybíš mi!

A že mi chybí a to pořádně...Udělala jsem už dost, teď je na řadě on a já to musím vydržet. A jde to kruci ztěžka! Je těžký nic nedělat a jen tak sedět, když ten koho milujete se vám čím dál tím víc vzdaluje...